nejstarší		od spuštění stránek do 21. června 2006
		od 21. června 2006 do 14. listopadu 2006
		od 14. listopadu 2006 do 22. března 2007
		od 30. března 2007 do 23. července 2007
		od 4. srpna 2007 do 11. listopadu 2007
		od 6. prosince 2007 do 14. listopadu 2008
		od 18. ledna 2009 do 4. února 2010
nejnovější		od 13. března 2010 do současnosti

4. února 2010

Jak tenká hranice může být mezi mezi užitečným a ničivým.

   Nedávno jsem četl článek, který mě následně dovedl k dalším úvahám. V prosinci 2009 byla v PLOS Genetics (vydávaný na principu tzv. „open-access journals“, což jsou časopisy, kde si autoři platí za to že je může číst kdokoliv po světě koho text zajímá bez omezení nakladatele) zveřejněna kompletní sekvence genomu jednoho ze stálých obyvatelů nitra zubních kazů, Bifidobacterium dentium, kmen Bd1.

   Co mě tak zaujalo? Podívejme se, říkám si, jak je naše klasifikace a chápání individuality mikrobů ošidná a povrchní. Rod Bifidobacterium bude určitě řadě z Vás znít povědomě, protože – ó ano – jde o našemu tělu, resp. naší GIT, trávicí soustavě velmi prospěšnou rodinu probiotických bakterií. To jsou nám známí příslušníci tohoto rodu. Ne tak Bifidobacterium dentium. To je drsně oportunní (využívá všeho ve svůj prospěch na úkor okolí) karyogenní (zubní sklovinu žeroucí) patogen. Takže odrodilec, o kterého nikdo nestojí a který nám přináší jen samé starosti. Něco jako černá ovce jinak vážené rodiny. A najdeme ho přímo v místech zubního kazu. Proč je jiný a proč nám ničí chrup, když jeho blízce příbuzní nám tak pomáhají? To se neví. A proto také byla provedena studie popsaná v tomto článku v naději, že se podaří odkrýt nějaký zásadní vysvětlující rozdíl.

   Autoři použili postupy komparativní genomiky (to je počítačové porovnávání primární sekvence celých bakteriálních genomů různých bakterií vzájemně). Co bylo výsledkem?

Výsledky ukázaly, že rozdíly skoro nejsou. Že všechno je skoro stejné. A pokud je něco jinak, tak hlavně v regulační oblasti genové exprese (to je o tom, kdy a kde se gen zapne nebo vypne) a ve schopnosti přizpůsobit se metabolicky extrémním podmínkám mikroprostředí.  Ukázalo se, že tenhle bifidobakteriální odrodilec je jen prostě nějak jinak vytrénovaný, ale výchozí „svalová“ výbava je stejná.

   Onen studovaný bifidogenní záškodník si celkem nevšímá sliznice zažívacího traktu (jako jeho užiteční příbuzní), zato je víc než dobře trénovaný na to, aby škodil našemu chrupu. Umí růst doslova na všem co byť jen zdáli vypadá jako cukr (jiné bifidobakterie mohou být velmi velmi vybíravé ve své dietě). Když není cukr žádný (chrup je pečlivě čištěn po každém jídle), dokáže přežít a vyživit se dlouhodobě i z pouhých slin. Dokonale se umí přichytit na tvrdém sklovitém povrchu zubu (a zubní kartáček s tím - při vším respektu k ústní hygieně - pranic nenadělá). Vedle této extrémní tkáňové adheze, jak se tomu dá odborně říkat, si celkem nic neděla ani z krutě kyselého prostředí ústní dutiny ani z moderních dokonale vyladěných antiseptických ústních vod. Nic z toho s ním nehne. Naopak. Má to rád a je v tom doma. A pak že za všechnu tu naší bolest co se svými zuby zakoušíme si můžeme sami zanedbáváním ústní hygieny. Tak takhle jednoduše přímočaré to zjevně nebude.

   Autoři uzavírají článek s tím, že je zarážející, jak minimální rozdíly se jim podařilo najít ve výstavbě, architektuře celého genomu při porovnání probiotických a patogenních kmenů bifidobakterií. Jak překvapivě tenká hranice odděluje od sebe komensální (symbiotické = s lidským organizmem spolupracující) bakterie od tvrdě oportunních ničivých patogenů. Tím také obecné úvahy o možnostech odvození biologické funkce z primární sekvence genomu dostávají (další) červený otazník.

   Hodina už pokročila. Dočetl jsem článek dokonce. Vedle počítače mi do tmy poblikávají statečně tři čajové svíčky a voní tibetská tyčinka. A tak přivírám oči a nechávám myšlenky dál volně běžet. A úvahy se stáčí na to, že vím, že kazivost zubů podivně narůstá po některých "běžných" virových infekcích.

   Infekcí napadené dráhy těla se pak přirozeně během uzdravování čistí tak, že škodící energii infekce „posílají“ zevnitř organizmu, kde jsou ohrožovány životně důležité orgány, na periferii, tedy v některých případech právě k dásním a zubům v ústní dutině.

   Uvažuji nad tím, že zub oslabuje a tím predisponuje k vývoji kazu, když dojde k takovémuto napadení „jeho“ dráhy v těle následkem infekce. Neléčené nebo nedoléčené akutní záněty činí zub dlouhodobě náchylným  k rozvoji zubního kazu tím, že naruší výživu zubu a jeho imunitu. Někde tady lze hledat odpověď na to, proč někomu se zuby nekazí a zubaře vpodstatě nepotřebuje a někomu nestačí běžná péče a dlouhodobě trpí i přes intenzivní ústní hygienu.

   Uvažuju dál o tom, že mám po ruce i konkrétní příklad. Jedna z  viróz tohoto podzimu/zimy hodně zkoušela slinivku a byla dál typická rozvojem nasedajících oportunních bakteriálních hnisavých procesů, pro které viróza připravila prostor. Což pocítili zejména ti, kteří jsou konstitučně slabší v těchto krajinách. Po odeznění prvotního napadení slinivky se objevovala právě častá zvýšená bolestivost a akutní gingivitida až periodontitida (zánět měkkých tkání dásní - gingivitida, vážnější záněty vlastního ukotvení zubu, zánět tkáně zubního ligamentu – periodontitida).

   Zejména šestka vpravo nahoře, kterážto podle čínské medicíny souvisí se slinivkou a dále s emocemi vzteku, pýchy, malého seberespektu a neochoty k osobní změně (rigidita). O něco méně pak sedmička vlevo dole opět související se slinivkou a emocemi egoizmu se sklonem manipulovat vztahy ve svůj prospěch a vztek, pokud se toto nedaří.

   Neléčené nebo nedoléčené bakteriální gingivitidy a periodontitidy, tedy akutní záněty doprovázející původní virovou infekci, i po vyléčení zanechávají po sobě stopu (nekrotická tkáň a přerušené dráhy) a tím oslabují zub a predisponují jeho sklovinu i vnitřní tvrdé tkáně k  chronické náchylnosti k bakteriálnímu ataku bakteriemi zubního kazu včetně dnes zde probírané Bifidobacterium dentium. Jednodušeji řečeno, prodělané záněty měkkých tkání dásní a zubního závěsného aparátu mohou za budoucí rozvoj zubního kazu tvrdých tkání zubu.

   Zakončím dnešní povídání tvrzením, že nikoliv přísná hygiena ústní dutiny, ale dlouhodobě zdravé dásně bez zánětů jsou podstatou zubů bez kazů. Nikoliv přísná ústní hygiena, ale dobrá kondice našeho imunitního systému je zásadní podmínkou toho, že se nám zuby nebudou kazit. A když už k zánětu v ústní dutině dojde, měl by být bez zbytečného odkladu doléčen homeopaticky, aby se odstranila stopa prodělaného zánětu a napadenému zubu co nejdříve navrátila plná zdravotní kondice a odolnost.

19. ledna 2010

Vybrané střípky roku 2009

Nový rok 2010 nám už otevřel své dveře dokořán, abych použil onu básnickou licenci, a já k tomu přidám trochu odlehčeně letmé ohlédnutí do roku minulého.

Protože si průběžně píšu do svého diáře střípky ryzí pravdy (alespoň jak mě se jeví) nebo chytré postřehy, když mluví život okolo mě, napadlo mě, že mohou být i pro Vás inspirující. Ony střípky, které mi přinesl 2009. Takže tady jsou některé z nich, bez odkazů a citací, protože mi jde hlavně o sdělení obsahu.

A to je vše. Takže ještě jednou úspěšný rok 2010! Příště se opět vrhneme do složitostí fungování našeho těla a řešení problémů zdraví a harmonie z pozice alternativní medicíny.

3. listopadu 2009

O nové knize pro homeopatickou samoléčbu.

   Moto:

„Cíleně zmobilizovat samoléčivé síly a překonat nemoc vlastní silou umožňuje jedině homeopatie …". Werner Stumpf

   „Osvědčená příručka, která Vám obšírně a přehledně poradí, jak si sami můžete bezpečně léčit řadu potíží …“ slibuje na zadní straně zbrusu nová kniha, kterou jsem dostal nedávno k recenzi od nakladatelství Vašut.

   Na první mrknutí oka a protočení stránek mezi prsty (protože mám rád ten závan vůně čerstvé vazby – ale zde bez vůně) se mi chce říct, že jen další pokus jak komerčně zprofitovat na už poměrně vytěženém nalezišti. Kde se to už podařilo jiným. Takže jen hra na jistotu?

   Při prvním listování ale kniha vzbuzuje osobní sympatie. Předně je graficky perfektně vyvedená a fotografie prozrazují profesionálně vyškolený prst na spoušti. To je minimálně příjemné. Při prvním listování hodnotím přehlednost, dobré členění textu a možnost rychlé orientace. Protože takovou knihu otvírám jako laik, který chce rychlé řešení problému. To spíš, než jako pramen k systematickému studiu. A pokud, tak jen jako úvod. Jako motivaci, proč vůbec homeopatie.

   Při druhém rychlém listování hledám odpověď na otázku, kdo je autor a k jakému okruhu evropských škol patří. Protože pak mohu automaticky předpokládat (u většiny knih) celý filozofický základ a pojetí homeopatie. V tomto případě to jde rychle už podle jména autora – Werner Stumpf - což nenechá na pochybách, že máme před sebou dílo z německé homeopatické školy. Což dále potvrzuje v podstatě výlučné pojednání o potencích D12. Neboť „D“ řady potencí používají předně německé a rakouské školy.

   D12 asi docela oprávněně, protože jde o laickou samoléčbu. D12 potence budou směřovat přednostně k ovlivnění somatických rovin, tedy k ovlivnění/harmonizaci přímo konkrétních tkání a orgánů těla. A zde budou mít rychlý a krátkodobý účinek bez hlubšího zásahu. Tedy přesně to, co od tohoto přístupu k homeopatii očekáváme. Snad jen jedna poznámka: o oprávněnosti jednoduchého převodu z „D“ potencí na „C“, „LM“, resp. „Q“ potence, jak je uvedeno na zadním přebalu,  by se dalo hodně diskutovat. Ale pro účely této knihy, tedy pro účely homeopatické samoléčby, je to asi v pořádku.

   Kde se kniha svým pojetím dostává na hranu možností samoléčby je kapitola Psychické potíže, protože tam s potencemi D12 často nevystačíme a účinnost samoléčby bude proto sporná. Tedy pokud nejsme dobře trénovaní v (psycho)analytické sebereflexi (ale to už pak nejsme laici, že).

   Celkový výběr homeopatických léků, které jsou v knize představeny a používány je dle mého soudu oprávněný a v pořádku. Vždycky tu bude nějaká míra subjektivity podle osobních zkušeností autora. Ostatně homeopatie je léčebné umění, čili se samotným raciem zde nevystačíme.

   Dobře jsou pro účely samoléčby, tedy pro lehké případy disharmonií pokryty kapitoly Rychlá pomoc, Nemoci z nachlazení, Bolesti hlavy, Zubní potíže, Poruchy trávení, Kožní onemocnění, Ženské potíže a Dětské potíže. V závěru knihy jsou představena jednotlivá homeopatika „od A do Z“. Kvalitní je rejstřík pro rychlou orientaci a v kapitole Další informace lze nalézt solidní výběr (české) literatury pro další studium a kontakty na webovské stránky českých homeopatů a homeopatických škol. K tomu netřeba nic dodávat. Dobré.

   Na titulní straně knihy na nás září povedená barevná fotografie bioenergetického pole bříška prstu zdravého člověka. To je hřiště, na kterém homeopatie hraje. To je hříště, na kterém homeopatie nemá konkurenci. Tady (pokud chceme) nacházíme podstatu toho, proč je homeopatie jako léčebný systém bezkonkurenčně nejsilnější mezi současné aktivně praktikovanými léčebnými systémy světa. Škoda, že v knize už o tom dál není zmínka.

   Závěrem rád konstatuji, že knihu mohu bez zábran doporučit jako jedno z povedených děl směřujících do oblasti laické homeopatické samoléčby. A pokud bych měl uvažovat/porovnávat pouze knihy psané česky, pak se kniha Wernera Stumpfa dostává v tuto chvíli na první místo. Opravdu zdařilé dílo i přes místy nedotažený překlad prozrazující původní německou předlohu.

19. září 2009

Dnes o tom, že pro naše zdraví je podstatná zaprvé mikrobiálně a chemicky čistá potrava. Skladba potravy, tedy dietologie našeho jídelníčku je až na druhém místě.

   Pro naše zdraví je podstatná zaprvé mikrobiálně čistá potrava. Skladba potravy, tedy náš jídelníček, je až na druhém místě. Toto uvádím v poradně vždy, když jsem dotazován na dietetická doporučení, tedy co bych doporučoval pro  konkrétní disharmonický stav (ne)zdraví, tedy co jíst nebo nejíst a jak moc, aby problém co nejrychleji odezněl a bylo zase dobře.

   Ještě dodám mimo dnešní téma, že nejde při hodnocení potravin jen o mikroby, ale i o plísně a chemická aditiva (tj. ona podivná unijní „E-čka“). Tyto nevítané kontaminace činí naši potravu

 řádově škodlivější, než samotná nevhodně volená skladba jídelníčku. Ale zůstaňme dnes u mikrobů, protože tam se nedávno odehrálo cosi nového z pohledu standardní medicíny.

   Nejprve je třeba si uvědomit základní fakt. Mikroby přijímané v naší potravě mají přímou souvislost s tím, jak tělu (ne)přátelská je aktuální skladba naší střevní mikroflóry. A co to může mít za následek pro naše zdraví, pokud není s mikrobiálním společenstvem střevní stěny všechno vpořádku. Takže jaké bakterie sníme s naší potravou je dost zásadní věc.

   Doktorka Cynthia Sears se svým badatelským týmem uveřejnila 1. září 2009 podstatné zjištění v časopise Nature Medicine (vol. 15, na stranách 1016-1022; viz ZDE) v článku nazvaném „A human colonic commensal promotes colon tumorigenesis via activation of T helper type 17 T cell responses“ (hůř srozumitelný název říká zhruba tolik, že byl podán složitým imunologickým experimentem důkaz, že běžná (myší ale i lidská) střevní bakterie dokáže přes mezifázi zánětu vyvolat rakovinu, nádorové bujení ve stěně našeho střeva).

   O co jde? Podstatou nového zjištění je, že nevhodně složená střevní mikroflora může vyvolat tvorbu zhoubných nádorů, tedy rakoviny. Konkrétně byla objevena jako příčina  střevní bakterie Bacteroides fragilis. Tato se vyskytuje ve střevě ve dvou formách. A že ve dvou formách (různých kmenech), to je právě to podstatné.

   Jedna forma je totiž neškodná, netoxická pro střevo a tělo vůbec a ta dostala zkratku NTBF (od „non-toxic Bacteroides fragilis“). Ale pak se do střeva občas dostane ona druhá – neblahá forma, forma toxická, označovaná zkratkou ETBF (od „enterotoxigenic Bacteroides fragilis“), která způsobuje zánětlivé průjmové onemocnění a navozuje chronický, tedy dlouhodobý zánět střevní sliznice.

   Dokonce dr. Sears mluví o příměru, že Bacteroides fragilis je nově objevenou střevní analogií žaludeční Helicobacter pylori což je před časem objevená bakterie zodpovědná za vznik většiny žaludečních vředů i celé řady zhoubných nádorů krajiny žaludku. Jak se ukázalo.

   No a dlouhodobě probíhající zánět (a to prosím kdekoliv v těle) je velmi ale opravdu velmi rizikovým faktorem, rizikovým prekancerózním stavem. Protože podporuje rozvoj onkogenních tkání, tedy nástup rakovinného bujení v místě chronického zánětu. No a střevní stěnu z toho rozhodně nevyjímaje.

   Tady si dovolím vložit promo poznámku ve prospěch homeopatie – neboť vhodnou homeopatickou léčbou lze předcházet celé řadě chronických zánětlivých stavů, případně tyto stavy podstatně až uspokojivě řešit bez ohledu na konkrétní lokalizaci v těle. Homeopatie má v tomto bodě jednu podstatnou výhodu. Nemusí bojovat s obecně  narůstající rezistencí patogenních humánních bakterií vůči antibiotikům.

   Takže shrňme podstatu nového zjištění týmu profesorky Sears. Běžně se ve střevu vyskytuje bakterie, která ve své toxické formě navodí nejprve chronický zánět střevní stěny a ten posléze pokračuje do formy nádorového bujení. Autoři uzavírají, že takto byl experimentálně doložen, popsán nový mechanizmus karcinogeneze tkání střeva.

   No a já uzavřu z pohledu homeopatické poradny už jen stručně, a to imperativem směrem k našemu jídelníčku. Dbejme zaprvé na čistotu a hygienu potravin, protože tím se vyhneme podstatnému riziku zdravotních problémů naší GIT (gastrointestinální, tj. trávící) soustavy. Vlastní dietologie je dnes – vzhledem k obecně problematické kvalitě potravin na trhu - opravdu až na druhém místě.

31. srpna 2009

Nový online překladač na stránkách

   Pro větší komfort při čtení anglických stránek, na které často odkazuji v homeo novinkách, přidáváme 
překladač s využitím technologie Google™. Věříme, že Vám bude k širokému užitku a že přispěje ke
snížení jazykové bariéry toku důležitých informací o zdraví a harmonii.

28. července 2009

Jakým poučením pro nás může být záhadný Kashin-Beck syndrom, který trápí střední Čínu?

   V nedávném článku v časopisu Science z 12. června 2009 jsem našel článek „A Medical Mystery in Middle China“ (Záhada medicíny ve střední Číně), kde se píše o tzv. Kashin-Beck syndromu. Projevem tohoto onemocnění jsou hlavně silné a generalizované deformity pojivových tkání a kloubů zejména u dětí od 5 let. Zajímavé je, že Kashin-Beck je velmi endemické onemocnění (tedy vyskytuje se jenom někde).

   Záhada této mrzačící nemoci je o tom, že není jasné, co je její příčinou. A přitom jsou zasaženy 3 miliony lidí jen v Číně. Nemoc se vyskytuje i v  Severní Korei a Rusku (tady jde o dalších asi 2.5 milionu akutně nemocných lidí).

   Proč se nás tento problém týká, i když jde o endemický výskyt skutečně dost daleko od našich končin? Protože jde o extrémní vyjádření revmatické symptomatologie nám jinak dobře známých onemocnění, tedy diagnóz našeho západního světa. A na extrémních případech se toho dá vždycky hodně pochopit z mechanizmů a příčin. Tedy pochopením příčin vzniku a rozvoje extrémního Kashin-Beck syndromu bychom se mohli dostat mnohem blíž k pochopení obecnějších příčin revmatologických degenerativních onemocnění pojivových tkání jako je osteoartritida. A to už je problém naší střední Evropy naplno. Odkrytí a pochopení kauzálních agens by tak bylo zásadním přínosem pro celý obor revmatologie.

   Vážné a rozsáhlé deformity kloubů u pokročilých případů Kashin-Beck syndromu začínají prvotními příznaky jako jsou praskání a vrzání malých kloubů prstů a tuhnutí (omezení hybnosti) kotníku a kolene. Což je záhy také velmi bolestivé. To naznačuje počínající degeneraci pojivové tkáně. K tomu se může přidat chronická únava a celková tělesná slabost.

   Molekulárně jde o změny v metabolizmu buněk tkáně kloubního pouzdra. Tedy ve hře jsou chondrocyty, které produkují cukerné bílkoviny proteoglykany zajišťující optimální zvodnění kolagenové sítě.

   A tady se právě děje osudová chyba. Při rozvoji Kashin-Beck syndromu tato kolagenová síť kolabuje a zvodňující proteoglykany se netvoří. Tenhle projev umíme detailně popsat na molekulární úrovni. Co ale neumíme, je říct, co je příčinou. Co primárně spouští  tento degenerativní proces. Co je oním základním ničitelem chondrocytů. Ať už v dramatických případech exotického onemocnění Kashin-Beck nebo nám známé osteoartritidy.

   Dnešní revmatolog pracuje se 3 základními skupinami podezřelých. První je nedostatek jódu a selenu v potravě (blíže viz článek ZDE). Jenže v některých oblastech mají populace nízké hladiny obojího a přesto se nerozvíjí Kashin-Beck syndrom. Takže to nevyznívá úplně přesvědčivě.

   Druhou skupinou podezřelých jsou plísně v potravinách. A tady už můžeme vidět společného jmenovatele střední Asie se střední Evropou. V podezření jsou plísně na obilovinách, v mouce a na špatně skladovaném pečivu, dále také plísně vlhkých příbytků (ono toto se skladováním potravin v našich domácnostech přímo souvisí, že). 

   Nejčastěji byly v případech Kashin-Becka vydiagnostikovány plísňové rody Fusarium, Trichotheceum a Alternaria. A tyto plísně umí vyrobit pořádně silné (rozuměj jedovaté) mykotoxiny jako nivalenol, butenolid nebo T-2 toxin.

   A tyhle mykotoxiny, což bylo v laboratoři na in vitro kulturách (tj. ve zkumavce při umělém pěstování) chondrocytů prokázáno, blokují tvorbu oněch cukerných bílkovin (proteoglykanů) tolik potřebných pro fungování kloubních chrupavek. T-2 jde dokonce ještě dál a přímo navozuje apoptózu, buněčnou smrt chondrocytů. Čili neblokuje „jenom“ vznik nových chondrocytů, ale selektivně rovnou ničí i ty co už "se narodily" a fungují.

   Příběh se nám může ještě navzájem provázat a dál komplikovat. A to v tom, že selen (= podezřelý z první skupiny) dokáže zablokovat onu apoptózu chondrocytů navozenou T-2 mykotoxinem. To znamená, že selen jako stopový prvek dokáže mírnit otravu mykotoxiny z plesnivé potravy. A tady máme souvislost s aplikací selenu ve stopových množstvích pro zpomalování procesů stárnutí (srovnej též souvislost s genem DIO2 - viz níže). Selenium dobře zná a ve svých terapeutických postupech využívá běžně i homeopatie.

   No a třetí skupinou podezřelých jsou všudypřítomné viry, které, jak bylo prokázáno, mají také co dělar s Kashin-Beckem. Obzvláště podezřelými jsou tu koxsakie B3 virus nalezený opakovaně v srdeční tkáni nemocných Kashin-Beck syndromem a lidský parvovirus B19, který je v našich končinách příčinou periodických výskytů tzv. páté nemoci ve školách a školkách. V souvislosti s viry bychom tady měli pohled imunologie, která k tomu dnes dodává ještě nějaké věty o autoimunitním pozadí celé kauzy (neboť viry nasedají pouze tam, kde jest dovoleno …).

   Nakonec své říká i současná molekulární biologie, která označila jako predisponující kandidátový gen DIO2, což je gen kódující selenoprotein přeměňující thyroxin na jeho aktivní formu. Jedna z variant (alel) DIO2 právě souvisí (minimálně jako koincidence) s vyšším výskytem osteoartritidy, resp s výskytem Kashin-Beck nemoci. Takže to máme dnes oblíbené zaklínadlo – interakce genů a faktorů prostředí.

   Sečteno a podtrženo ale - ve skutečnosti nevíme jistého nic. Žádný z uvedených faktorů nedokáže vysvětlit společně všechny případy Kashin-Becka. A tak to v některém z těch dalekých asijských údolí zabere, když čínská vláda zajistí čisté plísní-prosté obilí, aby hned o údolí vedle takové opatření vůbec nezabralo. Až nakonec sahá čínská vláda k sporným opatřením jako že prostě obyvatele celého údolí s endemickým výskytem Kashin-Becka vystěhuje úplně jinam. Sníží tím procenta výskytu Kashin-Becka a doloží péči o své obyvatele a jejich zdravotní stav. Inu  - vítejme v kontroverzní Asii.

   No a co říci na závěr? Co si z asijského problému s Kashin-Beck onemocněním můžeme vzít užitečného pro nás ve střední Evropě? To, co neustále opakuji v poradně, pokud řešíme homeopaticky problematiku revmatických diagnóz a diety a dietních doporučení/omezení. Tedy, že na prvním místě nestojí otázka, jaká by měla být skladba potravin (jestli maso a jak moc tuků atd.), ale otázka po čistotě, resp. přísnější hygieně potravin.

Jakmile zelenina „voní“ po houbách, máme tam plíseň (a tudíž i zmiňované mykotoxiny), jakmile přijdeme do špatně větrané spíže a cítíme vůni hub, máme tam plíseň a její mykotoxiny (a taky ve všech potravinách tam skladovaných). Jakmile vstoupíme z venku do místnosti a cítíme onu vlhkou vůni hub, buďme si jisti, že tyto plísně každodenně nevědomky dýcháme a vystavujeme se tak chronickému příjmu

mykotoxinů se všemi důsledky. No a skladování potravin při našem letním dovolenkovém putování po místech bližších i vzdálených v kombinaci letošních veder a přívalových dešťů, to už asi není třeba ani komentovat.

   Vezměme si tedy jako inspiraci z  nastíněného asijského problému s Kashin-Beck syndromem pro naší každodenní stravovací praxi užitečné poučení. A to že opravdu, ale opravdu pro naše zdraví dnes velmi záleží na kvalitě a hygieně potravin. Budeme-li mít na paměti, že plísně s jejich mykotoxiny nechceme na jídelníčku ani ve stopách, ušetříme si velké zdravotní trable v budoucnu.

   Ještě jednou se dotknu předchozího tématu o dětech s ne vždy šťastným dětstvím, ale dnes z poněkud jiného úhlu. Prožitek zneužívání v dětství má za následek emoční zranění, které si neseme až do dospělosti, resp. pak celým životem. A to je také cíl nejrůznějších terapeutických škol, zbavit trpícího člověka této stopy minulosti. Nebo aspoň umenšit. Navrátit vnitřní klid, harmonii a stabilitu osobnosti.

   Moderní „chirurgicko-molekulární“ medicína se dívá na tento přístup pořád ještě skepticky. Tedy nebere tvrzení o emočním zranění moc vážně nebo ho v nejlepším případě odsouvá na okraj do působnosti klinických psychologů. A ti to dodnes nemají na klinikách s odbornou autoritou jednoduché. Možná se ale věci začnou brzo měnit. S tou autoritou. Jak už tomu ostatně bývá.

   Nedávno bylo totiž experimentálně prokázáno, že prožitek zneužívání v dětství má za následek konkrétní molekulární změny, které skutečně přetrvávají po celý zbytek života. A dál, že dokonce terapeutické působení na člověka zneužívaného v dětství může být natolik efektivní, že tyto molekulární změny navrací zpátky ke zdravému stavu!

   Bylo dokázáno, že absence mateřské péče a kontaktu s matkou v prvních měsících po narození jakož i eventuální prožité zásadní životní průšvihy mohou na zbytek života ovlivnit epigenetický stav jistých úseků lidského genomu souvisejících s rozvojem psychotických případně až psychopatických stavů.

   Konkrétní experimenty popisuje článek v nedávném vydání Nature Neuroscience z 22. února 2009. Jde o průkaz, že závažné emoční stresy mění epigenetickou regulaci exprese genu NR3C1 v hypokampu, což je gen pro glukokortikoidový receptor. Jen naokraj – epigenetická změna znamená uložení informace jinak než samotnou sekvenci bazí DNA/RNA. Obvykle jde buď o místně specifickou modifikaci konkrétních bazí, tzv. methylaci úseků DNA nebo acetylaci histonů (bazických proteinů okolo kterých se stáčí DNA do 3D chromatinových struktur).

   Glukokortikoidové receptory jsou sice exprimovány (mRNA)/lokalizovány (už jako vlastní proteiny receptoru) takřka v každé tkáni a jejich množství zde kolísá v závislosti na vývojovém stádiu, ale zmíněná studie byla zaměřena na změny v hypokampu právě pro možné souvislosti s psychickými problémy. Bylo totiž již dříve ukázáno, že lidé trpící chronicky hlubokými depresemi mají významně snížené množství glukokortikoidových receptorů právě v hypokampu.

   Ve studii, kterou probíráme zde, byly nalezeny nejnižší koncentrace těchto receptorů v případech sebevražd s historií zneužití v dětství (post mortem analýza tkáně hypokampu), statisticky významně vyšší pak byly shledány hladiny receptoru v případech sebevražd bez historie zneužití a nejvyšší koncentrace byla u případů, kde došlo k úmrtí náhle, tedy bez depresí a historie zneužití (kontrolní skupina). Byly prokázány i specifické změny v metylaci promotorových sekvencí glukokortikoidového genu (promotorová sekvence reguluje aktivitu genu).

   Experimenty dále pokračovaly na myškách. Ukázalo se, že mateřská péče (plně poskytovaná versus odpíraná), tedy ssání mateřského mléka a dotyky matky, u těchto zvířat aktivovaly sérii vnitrobuněčných signálů hypokampálních neuronů, které pak měly za následek další kaskádu molekulárních změn. Na experimentálních skupinách byly prokázány konkrétní rozdíly v struktuře metylace DNA (metylace CpG ostrůvků jako jeden ze známých epigenetických mechanizmů) v závislosti na stupni poskytované/odpírané mateřské péče.

   Můžeme uzavřít, že touto studií bylo prokázáno, byl přinesen zásadní molekulární důkaz, že neblahé sociální podmínky prožité v raném dětství se skutečně podepisují na celém dalším životě a že taková stopa není jen jakousi imaginací vytvořenou psychology a terapeuty pro podpoření své odborné autority. Ale že je to prostě klinická realita. Že traumatický prožitek skutečně může navodit trvalé epigenetické změny na úrovni DNA.

   Dobrá zpráva nakonec je, že podle předběžných studií jsou dnešní terapeutické metody reálně schopny tento neblahý zápis postupně měnit zpátky ke stavu zdraví. Nebo  -   řečeno molekulárně (pokud si jako terapeuti potřebujeme navýšit onu odbornou autoritu) - jsou terapeutické postupy schopny navozovat cílené změny v metylačním spektru DNA a acetylaci histonů a navracet tak trvale psychické zdraví. Jakkoliv se toto tvrzení dnešní klinické praxi může na první pohled jevit jako strašlivě zplošťující parabola.

12. května 2009

Jak blízko zůstáváme rakouské C.K. monarchii a proč ČR patří mezi poslední země EU, kde dnes nejsou zakázané fyzické tresty.

   Aneb Podpora Kocábově kampani Stop násilí na dětech, čili … snažme se o to, abychom se ke svým dětem chovali co nejlépe a abychom si konečně odpustili fyzické násilí vůči nim.

   Na základě svých zkušeností s homeopatickou terapií a případy, které řeším v poradně, se velmi hlásím a podporuji nedávno (7. května) zahájenou kampaň staronového ministra pro lidská práva a menšiny, Michaela Kocába, nazvanou Stop násilí na dětech.

   O co jde to nejlépe zailustruje (podle mě)

 zásadní imperativní citát kampaně - "Snažme se o to, abychom se ke svým dětem chovali co nejlépe a abychom si odpustili fyzické násilí vůči nim. Buďme k sobě a zejména ke svým dětem slušní." (M. Kocáb).

   Cílem Kocábovy kampaně je postupné odstranění tělesných trestů z arzenálu výchovných prostředků českých rodičů a pedagogů. Což je, říkám já, nanejvýš aktuální a nutná potřeba naší české současnosti. Což je, opět podle mě, jeden ze základních kořenů (hlubinných emočních zranění) dnes tak narůstajícího pravicového extremizmu. Neboť přímočaré řešení složitého problému a jeho násilné narovnání, je právě v jádru filozofie pravicového extremizmu. Přeci řešení je jednoduché. Stačí přijít a vykonat (praštit). A je to.  

   Vypouštíme spoustu slov o tom, že prevence etc. Ale nikdo neví, jak by se ta prevence vlastně měla ve všedním dnu konat. Takže jí nevěříme. Takže já říkám – žádná vágní nefunkční prevence, ale konkrétní léčba konkrétních emočních zranění v každém konkrétním případě jest nám třeba – aby se potřeba násilí nešířila do dalších generací. Kde pak posílena dál a tím víc pustoší a koná zlo vůkol.

   A vypůjčím si poetický citát:

I and the public know

What all schoolchildren learn

Those to whom evil is done

Do evil in return.

W.H. AUDEN
(o něm více viz ZDE)

   Což by snad šlo přeložit jako:

Já jakož i my všichni dobře víme

A učíme se to už ve škole

Že ten na kom zlo je pácháno

Pak zlem sám vůkol oplácí …

   Ano. Všichni to víme a v teoretických diskuzích snad nemám vážnějších oponentů. Ale spousta z nás „dospěláků“ (a řeč budíš  hlavně o nás rodičích, ale do kola vezměme také české pedagogy základních a středních stupňů českého školství)  pak to, co v teorii a nezávazných diskuzích otevřeně připouštíme a s čím nemáme problém, ve své každodenní všední praxi svým činěním pod tíhou únavy a rutiny odmítáme a ve strachu snad z osobního selhání a ztráty autority k obvyklým represím saháme.

   Se záměrem odstranit tělesné tresty přišla již Kocábova předchůdkyně v ministerské funkci Džamila Stehlíková. Fandil jsem ji a s překvapením zjišťoval reakce na její návrhy, které, řečeno diplomaticky, byly často „veřejností přijímány s rozpaky“. Což byla pro mě překvapující sociologická sonda, minimálně.

   Co vidím teď a tady jako to podstatné? Celá kampaň by se pro nás měla stát výzvou, „abychom přiznali našim dětem a dospívajícím plnohodnotné postavení mezi námi.“ Prostě zvykejme si, zvykněme si na to, že naše děti a teenageři mají právo „dávat nám dospělým zpětnou vazbu o tom, co se jim nelíbí." Prostě že odmlouvat a požadovat je naprosto legitimní součást komunikace.

   A nakonec statistická podpora: podle Světové zdravotnické organizace denně v Evropě umírají tři děti kvůli týrání (ach ta podivně zmatená hranice mezi starosvětskou výchovou „ohnutím přes koleno“ a týráním). Počet případů dětí a dospívajících, kteří jsou, měřeno dnešními normami EU, zneužívány psychicky nebo fyzicky, je v České republice 40 000 ročně! Uznejme, to pro nás opravdu není dobré číslo.

  Jen pro doplnění - součástí kampaně jsou nově zřízené web stránky ZDE.

   A ještě imperující post skriptum: ČR patří mezi poslední země EU, kde nejsou zakázané fyzické tresty (související článek viz ZDE).

17. dubna 2009

Zpráva z druhého výročního Dne homeopatie v EU konaného v Evropském parlamentu.

Brusel, 3. dubna 2009

   „Sto milionů pacientů z celé EU volí homeopatii jako součást své zdravotní péče. Je na čase, aby evropské instituce plně uznaly význam této bezpečné a účinné terapie pro takové množství evropských občanů. Homeopatie by měla být pevně začleněna do politiky zdravotnictví EU,“ řekla poslankyně Evropského parlamentu Marian Harkinová. Byla konferenciérkou i hostující přednášející na druhém výročním Dni homeopatie v EU – PROTOŽE U MĚ FUNGUJE!, který se konal v Evropském parlamentu.

   Tato událost zdůraznila potřebu šířit povědomí mezi politiky a rozhodujícími činiteli v Bruselu o tom, jak významnou roli hraje homeopatie při podpoře individualizace zdraví pacientů a o tom, že je nezbytné přidat k programu zdravotnictví EU integrovanou medicínu.

   Tři Evropané ze čtyř o homeopatii něco vědí a 29 % z nich ji využívá ve své vlastní zdravotní péči. V Evropě je 54000 specializovaných homeopatických lékařů a homeopatů a 25 % - 40 % všech zdravotnických odborníků předepisuje homeopatii.

   „Homeopatie mi nesmírně pomohla a pomáhá mi i dnes. Poprvé za celou dobu mé nemoci někdo konečně pochopil, co prožívám. Myslím, že všichni pacienti by měli mít přístup k takové léčbě, jaké se dostalo mně, pokud si ji zvolí, a doktoři by měli být dostatečně vyškoleni, aby chápali, čeho může homeopatie u pacientů dosáhnout a kdy je vhodné ji doporučit, tak jako tomu bylo u mě,“ říká Helen Llewelynová, homeopatická pacientka z Velké Británie.

   Událost byla společnou iniciativou evropských sdružení pacientů, homeopatů, doktorů a farmaceutů homeopatie a Evropského sdružení homeopatického průmyslu. Sešli se přednášející s různými pohledy, jež zdůrazňovaly důležitost integrované medicíny.

   Mezi přednášejícími byli: Dr. Ton Nicolai, prezident Evropského výboru pro homeopatii, Helen Llewelynová, pacientka homeopatického lékařství, Prof. George Lewith z University of Southampton, který mluvil o potřebě integrovaného přístupu k lékařství, Prof. Jaap Sijmons, právník specializovaný na zdravotní péči z Unievrzity v Utrechtu, který mluvil o právech pacientů a odpovědnosti EU v souvislosti s komplementární medicínou a Dr. Elio Rossi z Homeopatické kliniky a nemocnice Campo di Marte, který promluvil za jediný region v Evropě, Toskánsko, kde je komplementární medicína začleněna do konvenčního systému zdravotnictví.

   Událost byla oslavou homeopatie jako celosvětového lékařského systému s kořeny v Evropě a připomněla zakladatele homeopatie, německého lékaře Samuela Hahnemanna (1755-1843). Uvedla tak na scénu Světový týden povědomí o homeopatii, který začal 10. dubna.

Kontakt:
EU Homeopathy Day office - +32 2 649 9440
Sônia Costa – euhomeopathyday@echamp.eu; Antonia Gorence – antonia.gorence@bm.com

 

24. března 2009

Světový týden homeopatie letos vyhlášen na 10-16. dubna. Pilotním tématem je "Homeopatie a alergie".

   Homeopatie podobně jako i spousta jiných profesních  aktivit v našem západním světě musí krom růstu své odbornosti a odborných standardů pečovat i o rozvoj a kultivaci veřejného povědomí o tom, co nabízí, kde může pomoci a komu může být prospěšná při řešení problémů zdraví a nemoci. Čili je třeba průběžně pěstovat tzv. PR (= public relations).

   Jednou z již zavedených forem takového homeopatického PR je i Světový týden homeopatie, World Homeopathy Awareness Week (WHAW), který je (jako i jiné světové týdny čehokoliv) každoročně na něco zaměřen. Je zvoleno jedno pilotní téma, které se dotýká nějakého zásadního nevyřešeného, nedořešeného nebo aktuálně velmi palčivého problému. Právě na této platformě lze ukázat, kde je homeopatie jako léčebný systém silná a kde má co nabídnout. Loni bylo sice vyhlášeno odlehčené téma "Homeopatie a sport". Zato letos jde o téma dlouhodobě trápící a proto více než aktuální – "Homeopatie a alergie". Původní stránky světového týdne homeopatie jsou k nahlédnutí ZDE.

   Načasování Světového týdne homeopatie se odvíjí od výročí narození Samuela Hahnemanna, který pro současný západní svět a kulturu homeopatii (znovu)objevil. (Byť priorita objevu principů potenciace látek v roztoku náleží Paracelsovi z Hohenheimu. Ale to na tomto místě není podstatné).

   Homeopaté a příznivci homeopatie po celém světě spojují v tento týden síly, aby osvěžili povědomí o všem pozitivním, co tento geniální systém medicíny dokáže a lidem nabízí. Hlavní organizační stan tohoto týdne má své sídlo v Německu, které ostatně v rámci celé EU může být vzorem, jak lze sladit péči nabízenou standardní medicínou s nejrůznějšími alternativními směry ku prospěchu pacienta a na vzdory nejrůznějším lobistickým tlakům.

   Během zmíněného Světového týdne budou probíhat nejrůznější akce, konference, tiskové konference a prezentace v médiích. A to vše ve více než 45 zemích světa (seznam zemí ZDE), kde se k homeopatii lidé aktivně hlásí, uznávají ji a praktikují jako respektovaný samostojný = samostatně fungující systém medicíny a léčení.

   Škoda jen, že v seznamu není uvedena Česká republika. Protože i u nás budujeme již přes 20 let silné zázemí pro profesionální homeopatickou terapii a pečujeme o vývoj vysokých odborných standardů. Protože přijetím odborných evropských standardů homeopatie pro Českou republiku (standardy ECCH – blíže viz ZDE jsme již dnes plnohodnotnými partnery kolegům nejen v ostatních zemích Evropské Unie, ale po celém světě.

  update 14. dubna 2009  

P.S. Upřesnění: Dodatečně jsem byl upozorněn, že od letošního roku se nově zařadila již i Česká republika do seznamu aktivních členů WHAW. Čemuž jsem upřímně a velmi rád.

23. února 2009

Vakcinace proti rakovině děložního krčku: o tom, že každá mince má dvě strany aneb nic nefunguje na 100%

   Rakovina děložního krčku je beze sporu vážným zdravotním stavem a život ohrožujícím rizikem u žen vyspělé části světa. Což v ještě mnohem větší míře platí pro méně rozvinuté země 3.světa. Příčinou tohoto typu rakoviny je skupina virů klasifikovaných jako lidské papilomaviry (Human Papilloma Virus)

   V EU byla povolena tetravalentní vakcína SILGARD firmy Merck (v USA pod názvem GARDASIL) pro prevenci rakoviny děložního hrdla a dále cervikálních a vulválních dysplázií (prekarcinomů), jakož i genitálních bradavic. U nás v ČR  není tato vakcína hrazena, ale existují programy poskytování splátek, případně dočasné akce některých zdravotních pojišťoven nabízejících finanční příspěvek na toto očkování.

   Vzhledem k tomu, že je tento typ očkování zaváděn plošně v USA a možnost učinit toto očkování povinným má vážně lobující zastánce i u nás v ČR, je dobré zpozornět a podívat se blíže, zda-li  a jaká rizika versus přínosy toto očkování přináší a zda-li jeho případné mandatorní (povinné) zavedení by bylo užitečné, sporné či hodno zamítnutí. 

   K tomu vyšla 5.ledna letošního roku tisková zpráva ISIS institutu (Institute of Science in Society) od možná trochu kontroverzních, ale pro kritické úvahy užitečných autorů prof. Joe Cumminse a dr. Mae-Wan-Ho: "The HPV Vaccine Controversy", čili něco jako "Rozpory v případu vakcíny proti lidskému papilomaviru".

   Dále se pokusím ve stručnosti shrnout z tohoto článku informace týkající se kontroverzních bodů obou existujících HPV vakcín (tetravalentní SILGARD cílící na HPV virotypy 6,11,16 a 18 řešící též prevenci genitálních bradavic a bivalentní CERVARIX cílící pouze na vysoce rizikové typy 16 a 18 způsobující rakovinu děložního čípku).

   Lidský papilomavirus (HPV) představuje skupinu více než 100 typů viru, z nichž pouze některé („high risk“) navozují rakovinu. Jiné typy („low risk“) jsou původci např. benigních bradavic. Většina žen během svého života projde infekcí HPV, která ale zůstane obvykle bez povšimnutí (a to včetně „high risk“ rakovinných typů) a je imunitním systémem eliminována již v akutní fázi. A tudíž neškodí. Pouze chronické infekce HPV představují reálné riziko rakoviny, což úzce souvisí se trvalejším snížením výkonu imunitního systému jedince.

   HPV typy 16 a 18, proti kterým cílí obě vakcíny ovšem způsobují pouze 70% případů rakoviny děložního krčku, zbytek připadá na jiné, byť méně časté typy, kterých bylo dosud identifikováno asi 15. To znamená, že i po očkování existuje pořád 30% riziko infekce "high risk" rakovinnými typy HPV. Dokonce se ukazuje, že očkování SILGARD vakcínou navozuje sice extrémně vysokou (až skoro 100%) rezistenci vůči cílovým typům 16 a 18, ale zároveň snižuje odolnost vůči ostatním "high risk" typům HPV. Ale neví se zatím, jak moc.

   Dále je podstatné, že obě vakcíny působí pouze profylakticky, to jest jako prevence infekce HPV. Nepůsobí tedy léčebně, to jest neřeší již běžící infekci HPV. Proto má také největší efekt očkování v případech, kdy ještě nedošlo k prvnímu pohlavnímu styku. Pozdější očkování pak může být sporné.

   Poslední kritickou námitkou tiskové zprávy pak je konstatování, že není dosud jasné, jak dlouho působí imunita vůči HPV navozená vakcinací, čili zda-li vakcinace zajistí doživotní odolnost.

   Nakonec poznámka odpovídající našemu post-modernímu věku nejistoty – tedy protože viry velmi často mutují a objevují se tak nové (sero)typy, je nutno považovat současnou vakcinaci vůči HPV za pouze částečné řešení rizika rakoviny děložního čípku. Pak zavedení případné plošné povinnosti tohoto očkování v ČR je skutečně možno vnímat jako věc spornou (viz např. ZDE).

18. ledna 2009

PTSD miazma aneb co všechno prožíváme se svými předky ...

   Minul vánoční čas a máme za sebou první kroky v novém roce. Čas trochu zklidnil ve svém běhu a tak je možná ta správná chvíle na těžší téma.

   Na jaře 2008 se objevil v homeopatickém odborném tisku (Homeopathic Links, 21,12-15, 2008) článek, který svým významem podle mě přesahuje odbornou homeopatickou obec a zaslouží si vejít v obecnější známost. Takže dále vybírám to nejpodstatnější z něj.

   O co jde? Jde o problém prožitku traumatu a následné (ne)vyrovnání se s rozvíjejícím post-traumatickým syndromem. Taky je to o jeho přenosu do následných generací. Což má pak zásadní

význam pro udržování stavu zdraví člověka. Tedy může to být zásadní překážkou pro to, abychom se cítili zdraví a v životě šťastní a úspěšní.

   Článek byl sepsán Peterem Chappellem, homeopatem to nad jiné povolaným pro toto téma vzhledem k jeho více než 20-tiletým zkušenostem z takových oblastí humanitárních katastrof jako byla genocida v Bosně a Rwandě, hurikán Mitch v Nikaragui a Hondurasu a nebo dlouhodobá práce s nemocnými AIDS v Africe. A tady jsou základní momenty jeho zkušeností:

   V zásadě se setkáváme s 2 typy traumat:

   1) trauma ze systematického dlouhodobého (po léta) zneužívání od blízkých lidí, jakým je třeba opakovaná neustávající kritika a trestání dítěte, resp. mladého člověka v rámci často "dobře míněné" rodičovské výchovy. Což má za následek celoživotní pocity méněcennosti, defétizmu, vztahových závislostí a neschopnosti zapojit se plně do společenského života

   2) prožitek náhlé časově omezené, zato ale velmi intenzivní události, která naprosto pohltí osobnost. Protože to prostě nejde zvládnout. Je to příliš silné (účastník autonehody, oběť pouličního i domácího násilí nebo účastník přírodní katastrofy, ale i člověk zrozený necitlivým "technickým" porodem v nemocnici.) A to je posttraumatický syndrom, PTSD (post-traumatic stress disorder, blíže viz ZDE nebo také ZDE) v užším slova smyslu.

   Oba typy se často prolínají.

   Typické pro rozvinutý PTSD je např. nemožnost usnout, neustálé vracení se obrazů ze stresové situace (tzv. "flashbacks"), neschopnost soustředit se na běžné problémy všedního dne, neschopnost činit racionální rozhodnutí, neschopnost pečovat o své děti, pocit pohlcujícího strachu že se může podobná situace zopakovat, neschopnost přijmout omluvy případných viníků. Ukazuje se, že stav PTSD bez další terapie může přetrvávat po celý zbytek života a podstatně snižovat jeho kvalitu.

   Specificky v oblastech humanitárních katastrof nejsou postihováni jen jednotlivci, ale rovnou celá etnika (genocida) a případně společnost vůbec (přírodní katastrofa). A tak se nám z pohledu homeopatie rozvíjí i odpovídající PTSD miazma (miazma je hluboké přes generace přenosné narušení vitální síly člověka zamezující stavu zdraví a "normálnímu fungování"). Komplikací je,

že nositel PTSD mizmatu si nemusí tohoto stavu být vůbec vědom, protože vlastní trauma prožil kdysi některý z jeho předků a "on to pouze zdědil" (nevědomky). To ale nic nemění na síle, s jakou PTSD miazma může působit, jak může ovlivňovat náš každodenní život.

   PTSD miazma je tedy jak osobní, tak i sdílené skupinově a celospolečensky. Takže taky ovlivňuje jak život jednotlivce, tak život a konání různých skupin a hnutí (viz různé sekty a extrémistická hnutí pro ilustrativní pochopení), ale i preference a fobie, tedy reálnou politiku celé společnosti (státu). A ukazuje se, že vzdělání nemá na tuto situaci žádný vliv. PTSD  je totiž založeno (uloženo) v mnohem větší hloubce osobnosti než intelektuální aktivita.

   Při letmém pohledu na naši i velmi nedávnou historii plnou válek a lokálních konfliktů snadno pochopíme, že PTSD miazma je i v naší evropské společnosti široce rozšířeno a spoluurčuje nejen náš aktuální stav zdraví, ale i nejrůznější vzorce chování a motivace našich každodenních rozhodování a konání.

   Zděděné PTSD miazma přežívá latentně v podvědomí, aby pak bylo probuzeno třeba jen minimální, zdánlivě nevinnou "spouštěcí" událostí – prožitkem a začalo se projevovat např. alkoholizmem, dysfunkčními vztahy v rodině, komunálním násilím. Taky třeba v potřebě extrémních výkonů. To je rovina jednotlivce. Aktivizace extrémistického a teroristického hnutí, to je rovina skupiny. No a reálná státní politika, to je pak rovina celé společnosti.A tady kolektivně sdílené PTSD miazma může vést

nakonec až k novým válkám a nové genocidě. Aktivně působící PTSD miazma totiž blokuje inteligentní rozhodování a schopnost využít právo svobodné volby. Ničí emoční inteligenci. Taky odděluje lidi neúspěšné od úspěšných.

   Jsme pak svědky zdánlivě nepochopitelného stádního chování bez ochoty nést jakoukoliv zodpovědnost. Toto vede k hluboké chudobě celých regionů (zdaleka ne jen rozvojových států a zemí třetího světa, k celkové ekonomické recesi, rivalitě a separatizmu (potřebě oddělovat se a nespolupracovat, i když by to přineslo zřetelnou výhodu pro obě strany). Odsud se odvíjí i neschopnost nacházet konsenzuální řešení našich problémů (např. ruský plyn pro EU v této době je příkladná kauza, která nepotřebuje další komentář).

   Je třeba ještě zmínit jeden okruh PTSD miazmat. Těch, které jsou zakládány v dobách velkých epidemií a pandemií (každá epidemie má svůj "genus epidemicus", který se zapíše – nebo spíš vypálí do duše, pokud to člověk přežije, aby pak přecházel již v utajení do dalších generací).

   A není to jen současná epidemie AIDS/HIV nebo malárie a tuberkulózy (bráno v celosvětovém měřítku jako ty největší současné zdravotní problémy). I u nás v Evropě jsme (ne až tak dávno! - uvědomme si) měli drtivé epidemie moru a neštovic, například. A v hlubinách našich osobností (v onom podvědomí - řekněme) si tyto vzpomínky neseme i v dnešních dnech.

   Dobrá zpráva je, že PTSD lze léčit. Tíhy PTSD miazmatu se lze natrvalo zbavit. Což pak obsahuje možnost navrátit se k normálnímu zdravému životnímu stylu. Bez potřeby bojovat, například. Toto je oblast, kde je homeopatie velmi silná. Kde nemá konkurenci

v žádné jiné ze současných terapií. A k tomu Peter Chappell vyvinul na základě svých zkušeností novou generaci moderních homeopatik, řadu "PC Resonances" (blíže viz ZDE nebo ZDE). Z této řady byla např. v Etiopii široce ověřena úspěšná série PC-AIDS (blíže viz ZDE) nebo ve Rwandě PC-genocide.

   Před časem jsem dostal od časopisu Homeopathic Links k recenzi knihu "Amma4Africa Manual. Basic Guide to Treat Infectious Diseases and Trauma". Což je vlastně stručný manuál použití "PC-Resonances" v terénu. Zejména pak pro podmínky rozvojových zemí třetího světa. Takže se k tomuto tématu budu ještě vracet. I na těchto stránkách. Protože zátěž PTSD miazmaty považuji za zásadní problém naší současnosti. Protože řešení PTSD miazmatu by mělo být jedním z klíčových cílů terapie dnešního člověka.

 

   ZPĚT na hlavní stránku

Archiv článků:

nejstarší		od spuštění stránek do 21. června 2006
		od 21. června 2006 do 14. listopadu 2006
		od 14. listopadu 2006 do 22. března 2007
		od 30. března 2007 do 23. července 2007
		od 4. srpna 2007 do 11. listopadu 2007
		od 6. prosince 2007 do 14. listopadu 2008
		od 18. ledna 2009 do 4. února 2010
nejnovější		od 13. března 2010 do současnosti