Podzim máme"v plném proudu" a tak není divu, že
vzhledem k obvyklému způsobu městského života u většiny z nás (pracovní a
školní stresy v kombinaci s mačkáním se v MHD ve chvílích vrcholící ranní a
večerní špičky), jdeme "z náruče do náruče" nejrůznějších viróz. (Pokud
jezdíme do práce osobním autem, stejně nás "to potká" někde ve výtahu nebo
na domovní klice, to propojení s ostatními...).
Letošní rok, a podzim zejména, se zdá
celkem bohatý na různé epidemiologické zprávy. A tak byl vedle nárůstu
případů žloutenky typu A (viz předchozí příspěvek) zaznamenán také zvýšený
výskyt
černého kašle. Také nám ovšem z nejasných důvodů
výrazně přibylo v meziročním porovnání střevních chorob a lymské boreliózy.
Ale pro dnešek zůstaňme u černého kašle.
Černým kašlem
onemocnělo za prvních devět měsíců letošního roku v ČR už 345 lidí, převážně
dětí. Co je asi tak třikrát víc než loni. Velmi riziková je nemoc pro děti v
prvních měsících života, kdy za sebou ještě nemají povinná očkování
(očkování proti pertuse je součástí hexavakcíny od 13. týdne života).
Překvapivě oproti tomuto faktu, zůstává letos z různých důvodů ohrožena
skupina "náctiletých", tedy hlavně kategorie 10-14 let. Jedna teorie vychází
z toho, že očkování už přestává účinkovat, jiná říká, že si lidé
z dovolených nebo pracovní imigranti dovezli nové kmeny. Proč se skutečně
nyní černý kašel šíří u nás, to odborníci zatím netuší.
Jen stručně pro připomenutí – o čem je černý kašel? Jde o bakteriální nemoc
(bakterie
Bordetella pertussis), pro kterou jsou
příznačné záchvaty nekontrolovatelného kašle se zvracením. Pacient mezi
záchvaty sbírá jen obtížně dech a sípá. První stadium černého kašle se
projevuje symptomy obyčejného nachlazení. Záchvaty kašle začínají přibližně
týden poté, co nemoc propukla a mohou být velmi zlé.
Pro bližší
ilustraci vybírám anonymně dvě kazuistiky z diskuzního fóra na Internetu:
"Už asi 5
týdnů mám hrozný kašel - dusivý, dráždivý, když mě to chytne v tramvaji,
musím vystoupit, jinak se to nedá zvládat - slzy tečou z očí,nelze kašlání
zastavit, téměř se dusím. Byla jsem u doktora, dostala jsem předepsaná
antibiotika a kapky na kašel, po 14 dnech jsem šla do práce, kde jsem začala
znovu kašlat. Tak znovu k doktorce, tentokrát bez antibiotik, prý to mám
pořádně vyležet. Už z toho blázním, neustále kašlu, a to dost silně..."
A ještě jedno:
"Kamarádka
je od dubna tohoto roku nemocná-nachlazení, dávivý kašel, který přechází v
dušení. V červenci i v říjnu jí vyšly pozitivní testy na černý kašel. Nyní
je v pracovní neschopnosti a má předepsaná silná antibiotika, která ale moc
nepomáhají..."
Pro poučení se nyní podívejme za jedním ze znalců černého kašle do Anglie.
Expertem na černý kašel je rozhodně
dr. Doug Jenkinson, anglický rodinný lékař působící v Keyworthu od r. 1977, který za svoji
praxi léčil už více než 700 případů černého kašle. On říká, že stačí
odpovědět si jako laik kladně na následující otázku, aby to byl důvod
dostavit se k lékaři pro otestování na černý kašel:
"Zažíváte Vy nebo Vaše dítě
náhlé záchvaty kašle přetrvávající alespoň 1 minutu a takovéto záchvaty
přicházejí poslední 3 týdny? Jsou to záchvaty přicházející bez varování a
nutí Vás kašlat a kašlat a kašlat až máte pocit, že se dusíte a nemůžete
popadnout dech, jste rudí ve tváři a pociťujete silné nutkání na zvracení,
kterýžto stav nutně vyděsí kohokoliv ve Vaší blízkosti? Pak může jít s
vysokou pravděpodobností o černý kašel a vy byste měli jít na testy."
K
raným symptomům (během prvních 14 dnů po infekci) černého kašle pak dr.
Jenkinson dodává:
Všechny lékařské učebnice říkají, že černý kašel začíná bez výjimky příznaky
kataru horních cest dýchacích jako obyčejný kašel a rýma, doprovázený
kýcháním, výtokem z očí a nosu. Tyto příznaky pak během dní přecházejí v
záchvatovitý kašel zejména v noci. Po 10-14 dnech se vyvinou již typické
záchvaty křečovitého kašle doprovázené mírně zvýšenou teplotou a zvracením.
Musím Vám říct, pokračuje dr.Jenkinson, že na základě mých asi 700 případů
toto není pravda. Jen asi třetina mých pacientů měla katar horních cest,
zbývající dvě třetiny vykazovaly místo toho suché bolestivé "škrábání" v
krku, které se během již několika dnů (nikoliv 2 týdnů) vyvinulo v suchý
štěkavý kašel postupně se zhoršující během následujících dvou týdnů až do
podoby klasického křečovitého kašle s dušením a zvracením.
Některé mé případy vykázaly naopak vysoce produktivní kašel s vykašláváním
velkého množství sputa. Jiné vykašlávaly málo ale velmi husté táhnoucí se
sputum, které šlo vybavit jen s velkou námahou – a klasické křeče dýchacích
svalů se výrazněji neprojevily. Přesto vyšly testy pozitivní. Dále – zvýšená
teplota se ukázala jako spíš málo častý symptom narozdíl od velmi obvyklého
stavu silné netečnosti, hluboké únavy a apatie pacienta z celkového
vysílení.
Někdy byl kašel horší přes den místo v noci. Nebo horší v poloze vleže bez
ohledu na denní dobu. Jsou v tom velké individuální rozdíly od případu k
případu. Jediné co bylo společné všem případům byl rozvinutý dusivý kašel.
Taky se mi ukázalo, že obyčejné zanedbané virové nachlazení je dobrou
vstupní branou pro následnou oportunní bakteriální infekci černým kašlem.
Tady také asi spočívá důvod obtížné včasné diagnózy. Míchají se totiž do
sebe symptomy virové a bakteriální infekce.
Ještě jeden důležitý fakt je třeba zmínit. Ve fázi záchvatovitého kašle je
třeba diferenciálně diagnostikovat (rozlišit) astmatický záchvat a záchvat
infekčního černého kašle. Astmatici jsou náchylnější podle mých zkušeností k
oportunní infekci černým kašlem (obzvlášť při masivní léčbě kortikoidy) a
také obvykle trvá delší dobu zjištění této infekce, neboť záchvatovitý kašel
bývá dlouho skrytý protože připisován astmatickým atakům.
Z
mé praxe mohu říci, pokračuje dr.Jenkinson, že je tu přeci jen jeden
užitečný rozlišující symptom. Astmatici onemocnělí černým kašlem cítí, že
jejich kašel není to, co znají, že hruď není tak silně sevřená v
přetrvávající křeči jako při obvyklém astmatickém záchvatu. Jsou si toho
obvykle vědomi, ale nepřičítají tomu žádný význam a tak to při anamnéze
nezmíní.
Tolik tedy dr.Jenkinson. Já jen dodám závěrem – homeopatická léčba může
velmi napomoci jednak jako účinná podpůrná léčba během akutní fáze černého
kašle souběžně s podáváním antibiotik. A jednak sehrává nezastupitelnou roli
v případech protrahované (vleklé, tj. trvající déle než obvykle) či jinak
zkomplikované rekonvalescence. A může přinést významné zlepšení až úzdravu
také tam, kde antibiotika dlouhodobě nezabírají.
8.
října 2008
Homeopatie umí usnadnit
rekonvalescenci po prodělané
hepatitidě A
V Čechách, resp. v
hlavním městě propukla epidemie žloutenky. A tak návštěva Prahy nebo i jen
raní cesta do práce mohou skončit nepříjemným onemocněním. Nemoc se postupně
šíří také do dalších míst republiky – zdá se, že hlavně přes nádraží,
staniční záchodky nebo toalety ve vlacích, více
http://tyden.cz.
Hepatitidu A
většinou neprovázejí vážné zdravotní komplikace jako zánět jater nebo
nádorová onemocnění. Je však nejvíce infekční variantou žloutenky, protože
se přenáší špinavýma rukama (přesněji kontaktem s infikovanou močí a
stolicí, ne až tak krví). Je nebezpečná především tím, že se rychle šíří a
snadno přechází v epidemii. Pak bývá na místě cílená vakcinace rizikových
skupin.
Epidemii žloutenky typu A zažívá v současnosti také Lotyšsko nebo Španělsko,
kde se podle tvrzení hygieniků žloutenka typu A rozšířila z kontaminovaných
ústřic. Současná epidemie v Čechách nemá původ v kontaminované pitné vodě
ani ústřicích, ale byla sem importována (dovezena) pravděpodobně v
souvislosti s migrací na drogové scéně, více
http://www.denik.cz.
O jaká rizika tedy
jde při infekci žloutenkou typu A?
Hepatitida A (dříve
známá jako infekční hepatitida) je akutní virovou infekcí jater přenášenou
nejčastěji fekálně-orální drahou kontaminovanou potravou nebo pitnou vodou.
Inkubační doba je od 2 do 6 týdnů s průměrem 28 dnů.
V rozvojových zemích
s mizernou hygienou projde touto infekcí veškeré obyvatelstvo, tedy
incidence (výskyt) je 100% a to obvykle již od nejranějšího dětství. V
těchto regionech nenavodí hepatitida A ve většině případů vůbec žádné
klinické symptomy a "vybaví" pacienta následně celoživotní imunitou
účinnější než jakékoliv očkování.
Ne tak u nás v
rozvinutých průmyslových zemích. Zde vzhledem k vysokým hygienickým
standardům bývají nejčastěji infikovanými až mladí lidé v pubertě. Infekce
má však i tady původ opět v rozvojových zemích. Ať už jde o daň za krásnou
dovolenou nebo jde o hygienický problém doprovázející zahraniční dělníky u
nás. Zvláštní kapitolou je pak rychlé šíření infekce podél drogových cest
napříč celou zeměkoulí.
Do těla vstupuje HAV
virus (tvořený jednořetězcovou molekulou RNA, náležející do skupiny
Pikornavirů,
označení pico-rna-virus znamená doslova malý RNA virus) přes sliznice
ústní dutiny, jícnu, žaludku či střev a krví je dopraven do jater jako
cílového orgánu, kde se dál množí uvnitř hepatocytů a Kupfferových buněk
(jaterních
makrofágů). Zralé viriony po namnožení viru jsou pak vylučovány žlučí do trávícího
traktu a stolicí ven z těla.
Virus je poměrně
odolný vůči snahám o dezinfekci. Je např. rezistentní vůči běžným kuchyňským
detergentům (saponáty jako jar), chemickým rozpouštědlům, vysušení nebo
teplotě do 60 stupňů Celsia. Měsíce dokáže přežít v sladké i slané vodě. (HAV
virus lze inaktivovat jen drsnějšími přípravky, např. Savem). Původním
zdrojem epidemií tedy bývají obvykle kontaminované vodní zdroje.
Prvotní symptomy HAV
infekce obvykle zaměníme s chřipkou. Dokonce vysoké procento pacientů nemá
symptomy vůbec žádné. Mezi nejčastější kombinaci rozvinutých klinických
symptomů pak patří bolest hlavy, horečka, bolest břicha a zad, zvracení,
ztráta chuti k jídlu (přetížení jater), deprese, zežloutnutí kůže (rozhodně
nenastává vždy), ostré bolesti v horním pravém kvadrantu břicha. Po 6-9
měsících a pak
po 24 měsících může nastat relaps (znovuobjevení) těchto
symptomů (asi v 15% případů), tedy projevy se mohou vrátit.
Neexistuje
specifický lék na léčbu hepatitidy A, léčba je poměrně náročná a zdlouhavá,
může jít až o měsíce hospitalizace v nemocnici. Obecně je doporučován klid
na lůžku, vynechání tučných jídel a alkoholu (nepřetěžovat ještě víc játra)
a dodržovat pitný režim. Časté bývají prolongované (dlouho trvající) epizody
chronické únavy.
Za této situace může
hodně napomoci homeopatie. Může nabídnout jednak orgánová homeopatika
specificky podporující činnost játer a jednak konstituční homeopatika
celkově posilující individuální konstituci pacienta a výkon jeho imunitního
systému. Takto lze zabránit zmiňovaným relapsům, ke kterým dochází zhruba v
každém pátém případě hepatitidy A. Reálné riziko opětovného výskytu symptomů
přetrvává totiž ještě dva roky po infekci.
27.
srpna 2008
Něco k pochopení kořenů současné
české homeopatie.
Na delší dobu jsem se odmlčel a dopřál si prázdninového času a
odstupu od psaní komentářů a příspěvků. To abych se moc neopakoval a nechal
přijít novou inspiraci. A tak.
Takže se vracím
na stránky až teď, když právě píšu další knižní recenzi, tentokrát na knihu
„Looking Back, Moving Forward“ od Roweny J. Ronsonové pro holandský
homeopatický časopis
Homeopathic Links. Rád totiž píšu recenze
homeopatických knih, je to vždycky o dobrodružství.
Kniha je sérií mnoha rozhovorů autorky s klíčovými osobnostmi
současné anglické homeopatické scény. Původně jsem očekával „jen“ zajímavou
exkurzi do cizích krajů, že půjde o nahlédnutí, jak to v homeopatii „funguje
jinde“.
Ale nakonec to bylo všechno jinak. Během čtení jsem pochopil ke svému
překvapení, že mi kniha přináší něco zásadního. Něco, na co jsem dlouho
uvnitř sebe hledal odpověď. Čtení mi přineslo vhled do silné polarity mezi
homeopaty hlásícími se k
Georgi Vithoulkasovi,
který spolu s Vassilisem Ghegasem razí po dlouhá léta racionální medicínsky
seriozní homeopatický styl. To na jedné straně. Na té opačné straně polarity
pak stojí generace anglických homeopatů založená v 70. letech hlavním
úřadujícím druidem Anglie své doby, tajemným Thomasem Maughanem (víc o
historických souvislostech poválečné anglické homeopatie
ZDE), který postavil anglickou homeopatii na
kořenech a síle
druidských rituálů.
Hlavní druid Anglie, prosím, jako praktikující a vyučující homeopat! To mě
opravdu zaujalo. To že o takovém spojení nemám ani tušení.
A tak jsem pokračoval. Kniha mě nakonec dovedla k pochopení oné síly,
kterou jsem zažíval v prvních letech studia homeopatie na brněnské škole.
Síly, na které se (alespoň jak to já vnímám) zakládá podstatná část současné
české homeopatie, kterou sem k nám donesl Peter Chappell, jeden to
z původních žáků Thomase Maughana. Tak proto jsem jezdil do Brna tak rád...
(krom dokonalého zlatavého moku Starobrno a příjemných spolužáků, to se
rozumí samozřejmě).
Ta síla mě v prvních letech homeopatického studia a učení vždycky
překvapovala, chvíli tu se mnou byla a pak zase ne. A nedovedl jsem ji
pochopit ani uchopit. George Vithoulkas, ano, to bylo pevné uchopení
principů ukotvených věcnou logikou strojního inženýra. Onen přísně vědecký
racionální přístup možná až moc silné osobnosti. Druhou stranu polarity jsem
na začátku moc neznal. To byli (a jsou) „lidi od Maughana“, to sice byli
podle Vithoulkase ti divní hippies, kteří kazili dobré jméno, čistotu a styl
homeopatie. Ale ta síla, kterou nesli (a nesou), to se nedá pominout. Co je
pak formální logická věcnost proti úřadující síle, která umí harmonizovat,
léčit a učit přímým prožíváním?! Cítil jsem, že právě s tou silou si mohli
oni dovolit spouštět se do těch nejhlubších hlubin poraněné lidské duše, do
hlubin největšího utrpení a bolesti archetypálních traumat. Co v takových
krajinách s logikou?
Jak to vyjádřil
v jednom z rozhovorů knihy výrazný Maughanovův žák,
Robert Davidson:
"... v těch letech (1982-3), kdy George Vithoulkas přijel do
Anglie dobývat svět, skoro každý (homeopat) na jeho přednáškách byl
nakonec „zdžordžovaný“, tedy ovládnutý a převládnutý silou tohoto
samolibého gurua. Každý se stával přísně klasickým homeopatem
následujícím jeho metody, jen on byl správně ...
Jenže co
fungovalo při velkém kolektivním nadšení o víkendovém semináři u George, to
najednou bylo "doma" v pondělní poradně bez efektu. Čirá prázdnota. Jak
Davidson poznamenává, lidi tady (rozuměj v Anglii) přestali praktikovat
homeopatii vlastní zkušenosti a začali slepě napodobovat Vithoulkase. Jenže
pokud tam nebyl, najednou to nefungovalo. "
A tu je onen tak totálně devastující vliv velkého Vithoulkase na
anglickou homeopatii oné doby. Ztrácely se osobnosti, mizela individualita.
Tak byla anglická 80. léta poznamenána fanatizmem homeopatického klasicizmu
zasahujícího pak se zpožděním i sem k nám do Čech. I tady u nás lze dodnes
vystopovat názorové konflikty a pnutí kentiánsko-vithoulkasovské školy a
školy založené Peteren Chappellem, resp. vlastně Thomasem Maughanem. Jak
jsem zjistil.
Při nahlédnutí za oponu do Anglie, odkud pochází podstatný díl naší
dnešní české homeopatie, už chápu, proč to tak je. A možná, že je ta
polarita vlastně pozitivní, protože rozporující polarita naší českou
homeopatii podněcuje k vytváření vlastních názorů a vyučuje samostatnosti.
U Thomase Maughana v těch letech studovaly další dnes známé
homeopatické osobnosti, jako vedle už zmiňovaného Roberta Davidsona a
"našeho" Petera Chapella, také Martin Miles, Kaaren Whitney, Mary Titchmarsh,
Jerome Whitney, či Michael Thompson. Vůbec rozhovory v knize jsou plné
spousty osobních zkušeností anglických praktikujících homeopatů. Stojí za to
si knihu přečíst celou jako dobrou prezentaci širokého kaleidoskopu přístupů
k homeopatii. Ale ještě mnohem víc než jsem tu stačil zmínit, se dá z knihy
pochopit o kořenech anglické a tím i velké části české homeopatie.
Francouzská a německá homeopatická škola nechť mi na tomto místě
prominou neb i Boiron a Heel, i když úplně jiní, jsou opravdu velmi dobří a
umí stavět na tradicích, o tom není sporu ...
9.
července 2008
O tom, že infarkt myokardu
nemusí být ani tak o
cholesterolu, jako spíš o
ukládání vápníku do arteriárních
stěn aneb opět mohou být věci
trochu jinak, než jsme si zvyklí
uvažovat …
Někdy od roku 1948 běží ve městě Framingham, ve státě
Massachusetts, USA pilotní studie sledující přes řadu generací možné
zdravotní a sociologické příčiny, podstatná rizika a souvislosti vzniku
náhlých srdečních a vůbec cévních příhod. Studie je nazvaná „The Framingham
Heart Study“, blíže viz
ZDE. Proč tak? Protože jako i jinde ve vyspělých zemích frekvence těchto
onemocnění neustále stoupá a nedaří se tento trend nijak zmírnit. A tak se
někdy hovoří až o epidemii.
Studie sama nepřinesla nic až tak převratného. Vysledovala, co
vysledovat chtěla. Bylo viděno, co bylo dopředu záměrem vidět. Tedy, že
základními rizikovými faktory náhlých srdečních příhod (tedy infarktu
myokardu) je obvyklá sestava, tedy hlavně kouření, vysoký cholesterol,
diabetes a nadváha při nedostatečné tělesné aktivitě. To by nebylo důvodu na
toto téma vůbec psát příspěvek. Kdyby ovšem nedávno neprezentoval prof. Joe
Cummins z ISIS
(the Institute of Science in Society, ústav vedený slavnou radikální
undergrandovou vědkyní Mae-Wan Ho, svůj příspěvek popisující dokonce
jeho osobní zkušenosti s kardiovaskulárním onemocněním.
Sám prof. Cummins říká: „Je mi 75 let, mám diabetes 2. typu a proto
už nějakých 25 let dodržuji řádnou životosprávu, tedy dietu, dbám na tělesné
aktivity, můj cholesterol byl vždy v normě a už v 50 letech jsem úplně
přestal kouřit. Proto jsem byl velmi nemile překvapen minulý podzim, když
můj lékař zkonstatoval podle
angiogramu, že jsou moje koronární cévy takřka ucpané a vyžadují akutně bypass,
jinak je infarkt skoro jistý.“
Proč, když jsem se celá léta tak snažil? Ptal se prof. Cummins, když
žádný z obvyklých rizikových faktorů nebyl překročen ve svých doporučovaných
limitech? Ukázalo se, že srdeční cévy neucpal obvyklý cholesterol, ale
depozita vápníku! Přesněji
fosforečnanu vápenatého, který homeopaté znají jako poměrně často předepisované homeopatikum,
Calcarea phosphorica. A tak se ukazuje, že kardiakální (tedy srdeční)
kalcifikace je novým, silným a dosud opomíjeným rizikovým faktorem náhlých
cévních příhod.
Nakonec se nedávno ukázalo, že arteroskleróza následkem ukládání
vápníku vůbec není až tak zvláštní nebo vzácný jev. Prvotní studie 108
případů náhlých koronárních úmrtí ukázala, že určitý stupeň koronární
kalcifikace byl přítomen u všech mužů nad 50 let věku a žen nad 60 let
věku.
Takže na postupném zužování, uzavírání a křehnutí srdečních cév má
velký podíl kalcifikace úspěšně probíhající spolu (a nezávisle) s ukládáním
vrstev cholesterolu do cévních stěn (dále viz
ZDE).
Zásadní studii na toto téma pak zveřejnil letos na jaře časopis
New England
Journal of Medicine. Článek říká, že
podle akumulace (hromadění) vápníku v koronárních cévách
lze předpovídat pravděpodobnost výskytu infarktu myokardu. A to už tady byla
provedena mnohem důkladnější studie na souboru 6722 lidí ze čtyřech
etnických skupin (nezjištěny žádné rozdíly mezi etniky). Depozita vápníku
zvýšila riziko infarktu 7,7x až 9,7x, tedy o řád. A to je opravdu hodně.
Cholesterol necholesterol. Tady škodí vápník, tedy faktor, který se
v dřívějších případových studiích vůbec neuvažoval. Takže to je dost
podstatné zjištění pro budoucí prevenci.
Vzniká tedy přirozená otázka, co s tím? Co ovlivňuje ukládání vápníku
v našich cévách a jak mu zabránit nebo ho regulovat? V mezičase se toho moc
neví, ale cosi může dodat homeopatie. Jak jsem už zmínil, Calcarea
phosphorica je dobře prostudované homeopatikum, viz např. Allenova
Materia Medica
ZDE
nebo můžeme nahlédnout do Kentovy MM
ZDECalcarea phosphorica je zároveň jedna z 12 známých
Schusslerových tkáňových solí, více viz
ZDE.
Toto homeopatikum na základě základního zákona podobnosti ovlivňuje
metabolizmus a hospodaření s touto látkou v našem těle. Protože jsou popsány
případy úspěšné homeopatické léčby zvápenatělých tkání užitím Calc-phos., (v
případech, kdy souhlasí ostatní konstituční symptomy – viz MM), je toto
možná cesta a řešení, které nabízí alternativní medicína.
P.S. Zvláštní je, že typickým příznakem ukazujícím v homeopatii na
předpis Calcarea phosphorica je pocit člověka, že svět je k němu
hrozně moc nefér, protože on (ona) musí nést tak těžký kříž (rozuměj životní
úděl, trápení) na cestě životem. A aby se mu (jí) pod křížem nepodlamovaly
nohy, musí držet pevně a ještě pevněji, musí pod tíhou zpevnit až samou
tíhou tuhne … což nás může navést jako dobrý příklad k pochopení hlubší
podstaty Paracelsova zákona signatur. Ale to už je jiná historie.
19.
června 2008
O tom,
že
radikální zákrok
(operace) může
mít netušené souvislosti aneb
vždycky je tu nějaká funkce,
kterou ještě neznáme ...
Operace
zavádějící bypass žaludku velmi úspěšně řeší vážné stavy obezity, eliminuje
dokonce (jako bonus) diabetes typu 2, ale nečekaně se ukazuje, že pacienti
jsou posléze ohroženi drastickou život ohrožující hypoglykémií. Aneb o tom,
že každý radikální zákrok bývá „spravedlivě vyvážen“ vysokým rizikem
následných zdravotních komplikací …
Redukce nadváhy a řešení
nadbytečných kil trápí dnes spoustu lidí a jsou ochotni podstoupit
nejrůznější procedury, aby byla v plavkách elegance … Takže dnes jeden
příběh z tohoto ranku (v plném znění viz časopis Science z 25. dubna 2008,
str.438: „Bypassing Medicine to Treate Diabetes“.
V roce 1980 provedl
začínající chirurg Walter Pories z East Karolina University
School of Medicine v Greenville v Severní Karolině svůj první bypass žaludku
(gastric bypass surgery), aniž
by tušil, jakou tím volí budoucnost. Bypass žaludku je chirurgický zákrok,
který se obvykle provádí pro radikální řešení morbidních stavů obezity.
Často se takovéto stavy spojují také s výskytem
diabetu typu 2. A tak tomu bylo i v onom prvním případě těžké obezity operované dr. Poriesem. A bylo tomu tak i v jeho dalších případech. Na čemž by nebylo až
tak nic zvláštního.
Co dr.Poriese zaujalo, bylo
zjištění, že tito obézní pacienti po zákroku najednou nepotřebovali inzulin
(i když je diabetes 2. typu o rezistenci k inzulinu a není tedy inzulin-dependentní
jako typ 1, přesto je v pokročilejších fázích nemoci třeba inzulín podávat).
Zprvu to považoval za přechodný jev v důsledku pooperačního stresu, protože
k vymizení potřeby inzulinu docházelo velmi rychle, mnohem dřív než došlo
k zamýšlenému poklesu tělesné váhy, kvůli čemuž byla operace původně
prováděna. Když ale tento stav přetrvával, a navíc u všech jeho pacientů,
bylo dalším logickým krokem předpokládat, že dochází k chybným testům
(stanovení krevní glukózy) v laboratoři. Teprve po velkém křiku „dole v laborce“,
jak líčí sám dr. Pories, byla i tato varianta vyloučena. A tak nezbylo než
přijmout fakt, že skutečně je diabetes 2 typu eliminován chirurgickým
bypassem žaludku.
V roce 1995 už měl dr. Pories
nashromážděno dost klinických dat. Za 14 let pozorování se ukázalo, že ze
146 obézních pacientů, které stačil odoperovat, u 121 pacientů (83%) vymizel
po zákroku také diabetes typu 2. Takže efekt byl prokázaný. Trvá pak ovšem
dalších 10 let, než vezme tento fakt na vědomí širší odborná veřejnost a
jevu se začnou vážně věnovat endokrinologové.
Původní podstatou a zdůvodněním
výkonu gastrického bypassu byla totiž zcela mechanická logika - že
vytvořením nového vývodu ze žaludku se vyřadí z fukce 95% žaludku, duodenum
a následující horní část tenkého střeva. Tím se podaří podstatně omezit
možnost přijímat potravu – prostě proto, že do oněch zbývajících 5% žaludku
se toho už moc nevejde. Nikoho nenapadlo, že může následně dojít k vážným
změnám hormonálních hladin v těle. Inu chirurgie je především mechanická
radikální akce.
O jaké hormonálnmní změny
že to může jít? Ani náhodou se zatím neví všechno. Ale co se už ví, je třeba
záležitost ohledně hormonu
ghrelinu. Je to totiž hormon produkovaný žaludkem a stimulující chuť k jídlu. Ghrelin má své typické diurnální (denní) rytmy v kolísání hladiny (vyvolá
pocit hladu, člověk se nají, hladina hormonu následně poklesne a tak pořád
dokola). Což se po zákroku mění. Hladina ghrelinu přestane cyklovat a ustálí
se na stabilních nízkých hodnotách. A už lze tušit průšvih.
Že při bypasu žaludku jako
radikálního řešení obezity nejde o okrajovou záležitost medicíny ukazují
čísla, kdy jen v USA v roce 2007 byl proveden tzv. Roux-en-Y typ žaludečního
bypasu u 120 tisíc lidí. A přitom dosud nepanuje široké povědomí v lékařské
komunitě, že tento zákrok zároveň významně mění hormonální hladiny těla. A
že to může vést k vážným komplikacím a problémům. GIT chirurgové prostě
s endokrinology zatím moc nemluvili, zdálo se, že k tomu nebyl důvod. Ale to
se má změnit.
Hormonální následky žaludečního
bypassu začaly být sledovány systematicky až po roce 2000 (dr. John Service
ze známé Mayo kliniky v Rochesteru, v Minesotě). Začalo být jasné, že
v důsledku těchto operací sice pacienti řeší svojí morbidní obezitu, mizí
diabetes typu 2, ale zároveň si tito pacienti stěžují na stavy silné
zmatenosti a náhlé ataky bezvědomí. Velmi rychle se ukázalo, že jsou to
typické symptomy akutní hypoglykémie. A tak se začíná ostře diskutovat nad
budoucností tohoto typu zákroku. Tedy pro jak silnou obezitu je zákrok
oprávněně indikován. To má zásadní význam zejména v situaci, kdy
přinejmenším v USA, ale čím dál víc i v Evropě je prováděn bypass žaludku
stále častěji i v případech méně vážných stavů obezity, prostě jako
radikální účinný prostředek trvalé redukce nadváhy a kontroly chuti k jídlu.
Na závěr se hodí prohlášení dr.
Johna Dixona z Monash University: „GIT (=gastrointestinální) a bariatrická (obezitologická)
chirurgie příliš dlouho pracovala v informačním vakuu … většina těchto
lékařů vůbec nepřemýšlela o endokrinologických následcích toho, co provádějí
…“.
A tak se předmětem intenzivního
bádání stává hledání odpovědi na to, jaké další hormony jsou ovlivněny
bypassem žaludku a jaké další následky to pro pacienta může mít. V mezičase
se chirurgové stačili rozdělit na dva tábory. Jedni nadále prosazují bypass
žaludku jako účinné radikální řešení obezity i v méně vážných případech a
druzí, kteří volají po nejvyšší ostražitosti a vnímají tento výkon jako
extrémní, endokrinologicky silně rizikovou terapii opodstatněnou jen v
nejvážnějších případech obezity. Bypass žaludku by se asi neměl dostat do
repertoáru plastické chirurgie, jakkoliv lákavá na první pohled to je
možnost zahodit definitivně přebytečná kila.
12.
května 2008
To najednou koukáme, komu všemu
okolo nás to myslí!
Aneb jak člověk vůbec není
jediný inteligent daleko široko
…
Hledáme nákladně a namáhavě život ve Vesmíru.
Mise, sondy, toky digitálních dat a hledání skrytých struktur v nich. Je to
hodně složité a nákladné, takže hledáme zatím hlavně v naší sluneční
soustavě. Našli jsme ledovou kůru a pod ní (asi) oceán na Europě, měsíci
Jupitera nebo led na Titanu (sonda Cassini) a Enceladu, měsících to Saturna.
Našli jsme vodní oceány se směsí amoniaku, které lákají možným překvapením
objevů jednodušších forem života našeho typu (nevíme jaký jiný typ bychom
měli hledat). Nákladně a namáhavě s užitím spousty složité techniky a triků
se „díváme za obzor“, jestli tam někdo „nebydlí“. Zapomínáme přitom, že
nevíme spoustu věcí o nejbližším světě okolo nás. Obvykle čím blíž co máme,
tím víc to podceňujeme, opomíjíme, přehlížíme a sebevědomě nám to připadá
fádní a všední a nudné.
No jestli to nepřipomíná onu rubriku homeopatického repertoria:
„Laskavý k cizím
lidem, ale ne ke své rodině a blízkým; Ignoruje své příbuzné“
= čili Veratrum
album, to jen tak mimochodem. A ještě mimochodem, konstitučním tématem
Veratrum album je člověk, který ztratil postavení ve svém společenství. Že
by tu byly signatury širších souvislostí?
Tak třeba zvířecí svět. O zvířatech obvykle přemýšlíme tak, že jsou ovládána
směsí předprogramovaných instinktů, nejlépe redukovatelných na konečný počet
molekulárních pochodů a fyziologických regulací. Takže pokračovat v jejich
poznávání, to je v principu vlastně jen o tom „domapovat“ terén. Je
s podivem, proč tak nadřazeně a arogantně uvažujeme. Pokud už připustíme
zvířecí inteligenci, jsme obvykle ochotni a připraveni ji statisticky
zkoumat tak leda u primátů. Už studie kytovců, tedy delfínů a velryb jako
velmi inteligentních myslících živočichů se dostávají na okraj přijatelnosti
současné zoologie,
etologie a vůbec biologie jako vědy. Ono by je pak
těžko šlo tak průmyslově vytěžovat z „nevyčerpatelných“ světových moří a
oceánů, že. Ona by to pak byla místo surovinové těžby genocida (z čiré
sémantické podstaty termínu). Proto tam taky máme jako lidi vsazený ten blok
proti přijímání inteligence u zvířat.
Takže? No, nakonec se zdá, že přeci jen se nějací odvážlivci mezi odborníky
najdou. Byť občas stále ještě riskují nepřijetí od širší odborné veřejnosti.
Jsou tedy odvážlivci, kteří jsou ochotni hlásit do světa, že inteligence
zvířat (sociální, emoční atd.) je mnohem vyšší a rozvinutější, než jsme si
ochotni běžně připustit. Tedy že s tou naší lidskou inteligencí opravdu
nejsme „ve Vesmíru“ sami.
Podejme příklad z poslední doby. Tak africká hyena skvrnitá žije v dost
velkých skupinách . Obvykle 60 – 80 zvířat a jak ukázala pozorování v terénu
– přesto se každá s každou znají. No to už je nárok na paměť! Vedoucí samice
tady stojí na čele přísně hierarchizovaného společenství, kde nejen každý
musí znát každého, ale každý musí rozumět a respektovat složité sociální
vztahy vyplývající z hierarchie. Takže ještě větší nárok na paměť! Dr. Kay
Holekampová z Michigan State University dlouho žila a z blízka studovala
tuto hyenu v Keni. Za použití počítačového tomografu se jí pak podařilo
ukázat, že tato hyena skvrnitá má výrazně rozvinutý tzv.
frontální kortex mozku. Což odpovídá. Čím větší a
čím složitější společenství, tím větší frontální mozek. Člověk má výrazně
rozvinutý frontální mozek. To hrdě víme. Jen u hyeny jsme to fakt nečekali.
Vždyť hyena – to je v naší běžné mluvě zaprvé šťavnatá nadávka.
Ale přidám ještě jeden příklad zvířecí inteligence z poslední doby. (Budou
celkem 3 příklady nečekané zvířecí inteligence z poslední doby). Tak
krkavcovití ptáci (vývojově opravdu hodně vzdálení
nám primátům), což jest vedle krkavce např. vrána nebo havran jsou nadání
inteligencí a schopností spolupracovat při získávání potravy v míře opět víc
než nečekané. V časopise
Proceedings of the Royal Society z března 2008
zveřejnil kolektiv dr. Amandy Seed z univerzity v anglické Cambridge studii
o havranech. Co že umí, co se myslelo, že umí jen lidi, šimpanzi nebo
maximálně ještě nějaké další opice?
Badatelé dali havranům před klec do misky jejich oblíbené červy a vařený
žloutek, což oni prý fakt milují. Jenže nastražili jim past. (Obvykle když
něco vypadá moc dobře, tak to má háček, že). Háček byl v tom, že misku bylo
možné přitáhnout do klece pouze pomocí drátu, tedy smyčky drátu se dvěma
konci. No a celkem jednoduše, kdyby pták zatáhnul jen za jeden konec, drát
by se vyvlíknul z misky a nic by nebylo. Další háček byl (škodolibě) taky
v tom, že oba konce drátu sice končily v kleci, ale tak daleko, že je jeden
pták neměl šanci najednou chytit oba konce do zobáku. A teď se havrane ukaž,
jak ti to myslí!
A
havrani překvapili dokonale. Překvapili, jak jim to myslí. Ve všech 60
pokusech se dokázali domluvit vždycky dva ptáci (což byl právě minimální
počet potřebný k úspěšné misi). Dokázali každý chytit za jeden konec drátu a
tak se dopracovat úspěšně k nabízené lahůdce. To nám lidem poklesá brada,
když to vidíme. Havrani jsou schopni 100% spolupráce. No a „mimo hlavní
program“ se ukázala ještě další zajímavost. Že totiž není havran jako havran
(to bychom snad mohli očekávat, i když tak nejsme zvyklí přemýšlet – v tom
už by byl totiž obsažen respekt). Někteří havrani jsou k sobě tolerantnější
a spolupracují spolu ochotněji než jiní. Ti tolerantnější si vždycky
přitáhnuli misku dřív, než páry, které měly sklony se u práce škorpit. Opět
se, tady celkem nečekaně, ukázalo, že spolupráce je mnohem výhodnější
sociální interakce, než soutěž. (Což by se mi chtělo nastříkat nesmazatelným
sprejem na zdi měst a silnice naší země – začal bych ve Sněmovní a na D1).
No a teď ještě poslední slíbený příklad zvířecí inteligence z poslední doby.
V časopise
Science
z 28. března 2008 uvádí Robin Murény se svým
kolektivem z University College v Londýně, že dokonce i laboratorní potkan (Rattus
norvegicus) vládne inteligencí dosud přisuzovanou pouze primátům. Potkani
byli schopni naučit se řešit úkol za pomocí sekvence, sledu za sebou
jdoucích instrukcí. Pak byli uvedeni do nové situace, která si vyžádala jiné
pořadí pokynů, tedy toho co dělat teď a co následně, aby získali odměnu.
Čili trochu abstraktně řečeno, prvně se potkani
naučili dosáhnout cíle pomocí příkazové sekvence XYX. Pak byli už sami bez
pomoci strčeni do nové (= nenaučené) situace, která vyžadovala změnu pořadí
úkonů, než jak byli původně naučeni. A byli překvapivě úspěšní! Pochopili
nejen rozdíl mezi sestavou pokynů XYX a XXY nebo YXX (rozpoznali tedy různé
věty složené ze stejných slov), ale byli je schopni tvůrčím způsobem použít
v nové situaci podle aktuální potřeby. Učeně řečeno, nejen lidé, ale i
potkani tedy dokáží přetvořit, nově poskládat sérii po sobě jdoucích
jednotlivých zkušeností tak, jak je potřeba v nové nenatrénované situaci.
Což je důkaz přítomnosti
vyšších kognitivních funkcíu potkana . Takže i potkan nás
lidi překvapil.
Je určitě dobré
vědět, jestli je v naší sluneční soustavě ještě někde jinde život našeho
typu, byť třeba v jednodušší formě. Ale přinejmenším stejně tak je dobré,
potřebné lépe chápat záležitosti bezprostředně okolo nás. Připustit otevřeně
cokoliv, dokud nezjistíme jak to je doopravdy, se mi jeví moudřejší,
pokornější, vhodnější, prostě lepší, než nadřazeně pohrdat a připustit až
pod tíhou důkazů jen nezbytné. To není jen kvůli morálnímu imperativu a
principiálnímu respektu k veškerenstvu věcí vůkol. To je zřetelně
pragmatické hlavně proto, že ona vzájemná tolerance by nás jako společnost
vedla mnohem rychleji dopředu ke skutečnému poznání a k příjemnějšímu (a
tudíž zdravějšímu) životu, než apriorní soutěž na principu negace a odmítání
okolí jako konkurence. Není třeba vše přijímat jen užitím logického důkazu
sporem …
15.
dubna 2008
Letošní epidemie varroázy opět
varuje …
V zimě na přelomu let
2007–2008
zahynulo u nás v důsledku varroázy přibližně 70 % včelstev. V některých
lokalitách zahynuly včely všechny. Jde o historicky nejhorší situaci, která
může mít výrazný dopad na produkci potravin. Odhadované škody se pohybují
okolo 240 milionů Kč. Nejde totiž jen o produkci medu a produktů z něj, ale
i o poklesy výnosů plodin závislých na opylovačích (např. výnos řepky
poklesne bez přítomnosti včelích opylovačů odhadem o třetinu, ale např.
výnos ovocných kultur klesá řádově). Jde tedy o ekonomicky významný jev, o
tom není sporu.
Pak mě tato situace vede k zamyšlení
především z pozice homeopata. Prostě mám potřebu pochopit, odkud se bere
taková (a pořád narůstající) disharmonie. Kde je chyba a kde hledat její
příčinu a případně jaké jsou možnosti léčby alternativní medicínou.
Nejprve stručně, co je to varroáza?
Varroáza je
infekční onemocnění
včel způsobené
roztočem Varroa jacobsoni, resp.
Varroa destructor (více
ZDE). Tento
roztoč pochází z
Indie, kde jsou tamní včely vůči němu rezistentní,
na rozdíl od včel
evropských. V
České republice je roztoč rozšířen od 70. let 20.
století. Napadá především
plod ale i dospělé jedince, které značně oslabuje
sáním
hemolymfy. Během sání navíc dochází k infekci RNA
viry jako je např. virus deformovaných křídel (Deformed wing virus,
DWV), což zdravotní stav včelstev dále zhoršuje.
S výjimkou částečné rezistence ruské včely je naše evropská včela
Apis mellifera vůči těmto parazitům v podstatě
úplně bezbranná. Ne tak indická včela,
Apis cerana. Ta se vyvíjela v soužití s tímto
roztočem a úspěšně mu umí čelit, resp. udržet jeho parazitizmus v rovnováze.
Jak? Indické včely se navzájem neustále důkladně obírají a čistí (je to
forma obranného chování, tzv. „social
grooming“). Roztoč tak nepředstavuje pro indické
včelstvo vážnější nebezpečí.
Jak jednoduché! Indické včely si
roztoče navzájem prostě „vyčešou“. A je to. Ne tak naše evropské včely. Ty
jsou dnes naším působením tak přešlechtěné (na vysoký výnos medu, na
neagresivitu apod.), že cestou toho věčného vylepšování kdesi ztratily onu
schopnost „základní osobní hygieny“ a spolupráce.
Indické včely jsou vůbec schopné, co
se týče jejich obrany. Např. když na úl zaútočí obrovský japonský sršeň (Vespa
mandarinia) vůči němuž nemají jako mrňaví
jednotlivci žádnou šanci, dají se dohromady a obklopí útočícího sršně (prý
najednou až 500 jedinců) a třepají a třepají svými křídly tak, že zvýší
teplotu uvnitř „chumlu“ až na nějakých 47°C. No a sršně, který takové horko
nesnáší, doslova uvaří, usmrtí ho horkem. Naše evropská včela takové chování
vůbec nezná (nebo ho jenom díky „spolupráci“ s námi „zapomněla“?) …
Takže co s problémem varroázy?
Klasické léčení včelstev jde naší obvyklou cestou „tvrdé chemie“. A tak není
divu, že má jen omezený výsledný efekt. Léčba Apistanem (jednou z účinných
složek je pyretroid fluvalinát) zahubí okolo 95% roztočů. Vítězství ovšem
pouze zdánlivé. Nižší koncentrace Apistanu totiž rychle vedou k vývoji
rezistentních kmenů roztočů. A tak je problém na světě. V praxi se
ukazuje, že zhruba 5% roztočů dokáže působení fluvalinátu přežít a rychle se
stává úplně imunní. Takže místo Apistanu přichází na scénu těžký kalibr
nespecifických pesticidů, totálních to jedů na bázi organofosfátů. Jako je
např. kumafos (coumaphos, organofosfát, akaricid, blíže
ZDE). Toxikologie je popsána např.
ZDE. Problém je, že už jsou hlášeny rezistence i
na kumafos. Nadlouho asi ani tudy cesta nepovede.
Takže jaký závěr? Příčinou neblahého
stavu je zjevně přešlechtění evropských včel, které prostě „zapomněly“, jak
se bránit a jak „žít zdravě“. Geneticky založenou degeneraci je obtížné
akutně řešit alternativní léčbou. Je to delší dobu kumulovaná vážná chyba.
Takže i náprava je na delší dobu. Záleží na tom, jak rychle dokážeme změnit
směr další cesty, naše chování a uvažování.
Dokud místo bezohledné (a v principu
parazitující) technologie ekonomického „vytěžování“ včelí produkce nezačneme
přemýšlet o principech spolupráce se včelstvem jako s respektovaným
organizmem, budeme mít problém. Oboustranně výhodná spolupráce, jakkoliv nám
to teď zní divně. Zatím si pleteme včelí úl se strojem na med. Asi nám to
neprojde …
25. března 2008
Společnost zrychlení Karla
Hvížďaly – a pár poznámek k tomu
…
Každý jsme přizpůsobivý tlaku okolností, někdo víc někdo méně, někdo je
skutečným krizovým manažerem. Ale vždy to má nějakou hranici, prostě
vydržíme jen do jisté míry. Pak nastává „změna naší struktury“, homeopatem
viděno, startuje patologie, kterou je třeba vnímat, zaměřit, řešit. Stav, se
kterým lidé občas přicházejí i ke mně do poradny. Přicházejí ve stavu
strukturálního neštěstí – hroucení osobnosti.
V těchto souvislostech dnes
předkládám pár výňatků (psaných kurzívou) z článku Karla Hvížďaly
zveřejněného v Reflexu č.12 z 20. března 2008: „Společnost zrychlení a
vina“, který se mi jeví jako hodný zamyšlení ve vztahu
k alternativnímu/celostnímu chápání léčebného procesu.
[1]
V poslední
době dosahuje naše civilizace v nejrůznějších sociálních oblastech
takového zrychlení, že už představuje (pro řadu lidí)
strukturální neštěstí.
Známý americký přístup „Vítěz bere vše“ pociťujeme všichni. Když
vítězíme, nemáme s tím problém, ale nikdo není vítězem věčně, dříve nebo
později se každý dravec stává kořistí, protože nestíhá …
[2]
Pokud
je člověk pod takovým inovačním tlakem (z nových technologií), že
ho není schopen zpracovat, kolabuje. (Nejprve psychicky a následně
se přihlásí i zdravotní problémy těla). Máme se skutečně
přizpůsobovat logice zrychlování, jež nám diktuje, jak máme žít? Když se
tomuto tlaku bezmezně přizpůsobíme, přestáváme žít jak chceme, stáváme
se hodně flexibilními (přizpůsobivými), ale ztrácíme svébytnost a
jedinečnost své osobnosti.
Jestliže přestáváme žít jak chceme, ztrácíme pocit štěstí. Přístup k
člověku v nadnárodních firmách chápaných akcionáři bezohledně pouze jako
mašina na peníze, jsou občas opravdu nehorázné a pro jednotlivce na
nižších pozicích demoliční…
[3]
Člověk je
za svůj život zodpovědný sám před sebou.
Není to tak, že se bojíme přijmout tuto zodpovědnost a proto se utíkáme
k ještě vyšším pracovním výkonům, k ještě většímu zrychlení? Aby
pochvala potvrdila, že někdo jiný převzal za náš život zodpovědnost a že
my sami jsme dobře … ?
[4]
Když se
přizpůsobíme trendu, abychom byli úspěšní, nežijeme jak chceme,
necháváme v sobě čím dál víc pracovat jakýsi stroj, aniž se tomuto stavu
vůbec pokusíme klást odpor.
Loajalita k firemním autoritám je v současné době absolutní hodnotou.
Nehodnotíme se sami, necháváme se hodnotit jinými (sociálně
nadřazenými), nerozhodujeme sami, necháváme za
sebe
rozhodovat
„ty výkonnější“. A dokážeme si tuto roli oběti dokonce i užívat. Necháváme
se nalákat na luxus. Je to přece tak příjemné! Ale jen na okamžik. Pak
musíme platit ještě větším výkonem, kde čím dál víc lidí už nestačí a je
vytlačováno, trestáno, opovrhováno, propouštěno ze zaměstnání. A
následují emoční stavy spojené s postavením oběti. A tady koření některé
formy budoucích alergií, astmatu i autoimunitních chorob (např. vážné
stavy některých forem artrózy).
[5]
Jakou cenu
platíme za luxus? Vysokou. Protože ve společnosti zrychlení ztrácí čím
dál víc lidí pevnou půdu pod nohama. Zrychluje se boj o uznání.Ve
společnosti zrychlení je potřeba bojovat o uznání každý den znovu.
Včerejší výkony už dnes nikoho nezajímají.
Očekáváme-li uznání zvenčí a ono nepřichází, dostavuje se chronický stav
deprese.
[6]
Každý
špičkový výkon musí být další den překročen ještě vyšším výkonem. A když
se nedaří, pociťujeme strach – člověk se stává na úspěchu závislý.
Bez něj se nedostavuje pocit štěstí. A absenci
pocitu štěstí opravdu nenahradíme dodávaným serotoninem.
Strach z trestu za neúspěch, resp. za ne dost špičkový výkon je pořád
ještě nadužívaným výchovným nástrojem v české společnosti. U fyzicky i
psychicky trestaných dětí je strach podstatnou částí jejich každodenních
emocí. Přirozenou (obrannou) reakcí na pocit strachu je pak agresivita.
Brání zlomení osobnosti, je to obranná reakce na vnější mnohdy dost
drsný nátlak i od nejbližších – od rodičů.
Naučíme
se my dospělí (rozuměj my všichni co neseme spoluzodpovědnost za
stávající stav věcí) konečně číst třeba graffiti na zdech našich domů?
Napadlo nás, že by někdy mohlo jít o (podvědomé) vzkazy pro nás? Začneme
konečně reagovat líp, než vymáháním náhrady škody za zničenou omítku?
[7]
Rodina se
stává ve své struktuře nestabilní, přizpůsobivá tlakům na zrychlení.
Rodina již netvoří zázemí jistoty. Podle statistiky mají úspěšní lidé
čas na své děti denně okolo 30-60 minut. Děti se místo citových vztahů
s rodiči stávají součástí paralelní dětské štafety zrychlování. Ze školy
na angličtinu, z angličtiny na golf, z golfu na flétnu a z flétny domů,
aby stihly úkoly a musí ještě seriál, o kterém se zítra přece budou
všichni bavit.
Dětské
zrychlení produkuje citové deprivace a citové zmrzačení. Kdo je
dostatečně flexibilní, je úspěšný, ale nestačí si už klást žádné
dlouhodobé cíle (je přece flexibilní), stává se úspěšným závodníkem na
módních vlnách
(se kterými krom uspokojení potřeby uznání od autorit = rodičů, nemusí
mít ve svém vlastním nitru pranic společného – prostě sám by nikdy
nechtěl a nechodil na basket ani do houslí).
Člověk je
nejšťastnější tehdy, když se zabývá aktivitami, které si sám určí a ne
tehdy, když běží, protože musí běžet. To, že to tak často nejde, to je
podstata současného strukturálního neštěstí člověka.
Důsledek:
člověk ve společnosti zrychlení má spoustu
povrchních zážitků, ale žádnou hlubší zkušenost.
Riskuje až za hranu, aby v tlaku něco v sobě vůbec ucítil, protože
potřebuje sebereflexi, potřebujeme se (u)slyšet. Takže adrenalinové
sporty. Rozumějte, nic proti nim, je to ostatně vždycky Zážitek. Ale
před pár lety to dělalo jen několik skutečných nadšenců, dnes se na to o
víkendech vrhají masově otcové od rodin, maminky, babičky … tak to
přeci jen něco vypovídá o stavu věcí v nás, ne?
Pozn. Můžeme vidět názornější příklad náhlého zhmotnění postupujícího
strukturálního neštěstí naší společnosti, než nedávnou hromadnou havárii 116
aut na D1?
Je v nás vypěstovaná tak silná
potřeba vyhovět tlaku na zrychlení, že dokázala kolektivně
zablokovat/vypnout pud sebezáchovy. Každý „normální“ člověk (rozuměj člověk
dřívější doby) by v tom počasí přece už dávno zpomalil …
19. února 2008
Nový objev o tom, jak chytrá umí
být listerie ...
Nedávno jsem zde psal o listerii a
potížích s jejím výskytem v potravinách během minulého podzimu. Takovéto
epidemie ovšemnejsou jen u nás v Čechách, objevují se každou chvíli někde
po světě. Takže je i celkem pochopitelné, že je listerie předmětem
intenzivního výzkumu. Těší se naší badatelské pozornosti prostě proto,
abychom o ní věděli víc, abychom jí lépe pochopili a mohli se vůči ní
efektivněji bránit a vyhnout se tak lépe jejímu neblahému působení. U
imunodeficitních pacientů a těhotných žen pak může znamenat možnost
efektivní léčby řešení existenčního, až život ohrožujícího stavu.
Listeria monocytogenes
je tedy
gram-positivní bakterie (při barvení podle Grama prochází barvivo do
cytosolu buňky). Po útočném
vniknutí do buňky naší tkáně se v prvních fázích schovává a intenzivně množí
a vůbec „pracuje na sobě“ a připravuje vlastní invazi. „Bydlí“ v tzv.
fagozómu a radostně produkuje svůj základní „vlajkový“ toxin nazvaný
listeriolyzin O (LLO).
Jde o protein kódovaný genem hly, který je zdrojem všeho zla. K
ničitelskému fungování v našich buňkách tento LLO bílkovinný jed potřebuje
ještě aktivaci redukujícím agens (zde thioly = sloučeniny síry) a ještě
podporu jednoho druhu cholesterolu.
Ale jakmile takovou podporu má, je
schopen vyrábět díry do buněčné membrány (jde o tzv. „pore-forming“
toxin) a blokovat tím možnost fúze
(splynutí) fagozómu (kde je schovaná listerie) s lysozómem
(kde má buňka připravené své obranné enzymy pro zničení útočníka)
- čímž se listerie „zpoza fágozomu“ hostitelské buňce tak akorát směje,
anžto ona sama nezmůže v této fázi vůbec nic. A listeriová infekce se
rozjíždí naplno do akutní fáze.
Takže listerie odráží hravě chabý
protiútok napadené buňky pomocí svého skvělého LLO toxinu. Ale to jí nestačí
k vítězství. A tak hned pokračuje a v dalším kroku svůj LLO používá za
asistence dvou fosfolipáz (enzymy štěpící
fosfolipidickou vrstvu membrány buňky) k proražení stěn svého fagozómu
(už je jí tam těsno) a vniká ve velkém množství a naprosto připravena a plná
síly do cytosolu přepadené buňky. A to teprve nastává mazec.
Drzost listerie je završena použitím
„domácí hromadné dopravy“ buňky. Tedy něco jako MHD buňky (přesněji aktin-polymerizující
mechanizmy), kterou „domácí obyvatelé buňky“ normálně cestují cytosolem
uvnitř buňky (někteří se slevou). Bleskově se pomocí této „aktinové MHD“
nejen rozšiřují do prostoru celé buňky (což je v podstatě totální okupace
neboli vrchol akutní fáze infekce listerií), ale záhy na hranicích napadají
nové okolní buňky naší tkáně. Vpravdě efektivní útok. Na úrovni jednotlivých
buněk naprosto neřešitelný. Nemít v arzenálu už nic jiného, dopadli bychom
asi špatně.
Naštěstí máme další obranné valy.
Jedním z nich je tzv. adaptivní imunologická odpověď. Naše tělo umí vyrobit
poměrně rychle protilátky právě proti onomu toxinu LLO, čímž listerii
totálně odzbrojí a vyžene (jinak řečeno, LLO jehlavním antigenem pro
adaptivní imunitní odpověď). Pravda „poměrně rychle“ zde znamená nikoliv
hodiny, ale dny. Právě ty dny, kdy je nám po infikování listerií tak špatně.
Uvnitř nás totiž zuří válka, takže není divu.
No a co je nového? V časopise
Nature ze 17.ledna 2008 zveřejnili kolektiv dr.Birminghama z Toronta
nový objev, že listerie dokáže být ještě vynalézavější v útočných
strategiích, než jsme si dosud mysleli. Útočí tak, že občas neútočí. A není
to paradox, jak by se mohlo zdát.
Bylo nově objeveno odlišné chování
listerie v případě snížené schopnosti imunitní odpovědi hostitele, kdy jde o
stav, že nejde moc vyrábět protilátky, ale trochu přeci jen jo, takže
listerie nemůže zvítězit, ale hostitel jí také nemá sílu porazit. V takové
situaci umí listerie přejít chytře do strategie „zákopové“ války a uklidit
se do vakuol - nejčastěji
makrofágů jaterních buněk. A to se dosud nevědělo.
Listerie v této pro ni nevýhodné
situaci prudce snižuje svojí agresivitu. Dokonce se tváří, že je vlastně
celkem neškodná a že tedy není třeba proti ní útočit tvorbou protilátek, že
se „nějak přece dohodneme, že“. Listerie si ve vakuolách jaterních makrofágů
žije tak nějak sama pro sebe. Opatrně se replikuje - tedy množí, ale jen
„aby to nebylo moc vidět ven“ - a nabírá síly. Ale neútočí. Čeká na novou
příležitost, na příští slabou chvilku hostitele. A má času dost. Nic jí
nehoní. Tomu se říká perzistující infekce. No a my to poznáme na sobě tak,
že nám je tak nějak „divně“ ještě 3-4 týdny po onom akutním listeriovém
útoku ...tak to se nám právě mrška listerie schovala do makrofágových vakuol
v játrech ...
5. února 2008
Te Deum Laudamus jako důležitý
symbol
Zdraví člověka se „děje“ jaksi v souvislostech. Tedy v souvislostech
jeho vztahů. Člověk, tímto chci říct, není zdravý sám o sobě, ale je zdravý
jako fungující část větších celků, na prvním místě jako člen svého rodu,
lépe řečeno historické kombinace příbuzných rodů. Harmonie v rodových
vztazích je skutečnou a nutnou (nikoliv ovšem postačující) podmínkou zdraví.
A nad systémem rodů (aniž bych chtěl pouštět do analýzy nějaké hierarchie)
prostě nacházíme národ. Lidé jsou zdraví úměrně harmonii svého národa. Zní
to divně, protože to už dalece přesahuje všední den a běžný tok myšlenek a
emocí člověka, ale funguje to. (Srovnejme v těchto souvislostech pojetí
epidemie jako šířící se vlny výrazné disharmonie - homeopatie zná a dokáže
předepisovat i v zaměření nikoliv na jedince, ale na takovou konkrétní vlnu
- epidemii, která má vždy jedinečné a tedy individualizující
charakteristiky, chcete-li symptomy).
Proč o tom mluvím? V pátek bude volen nový prezident. Všichni cítíme,
že je to představitel nás všech, nás jako národa. A já dodávám trošku
kostrbatě - tedy také hlavní představitel harmonie a stavu národa, hlavní
představitel toho, jak jsme na tom jako český národ, s tou harmonií a
zdravím.
Tradice českých králů a prezidentů
zaváděla v minulosti hlavy státu do chrámu sv. Víta na slavnostní mši Te
Deum Laudamus. Přicházeli, aby se poklonili českým světcům, aby se
poklonili kořenům svého národa a vyjádřili tak pokoru a vědomí zodpovědnosti
při rozhodování v souvztažnostech minula a budoucna. Z toho jde síla. Z toho
jde síla každému jednomu člověku z nás, to
cítíme. Svatý Václav, svatá Ludmila, svatá Anežka ...
Jak praví pan Arnošt Burget v Reflexu
z tohoto týdne - přicházeli tak čeští králové, ale v době současné i
prezidenti Masaryk, Beneš, Emil Hácha. Po revoluci obnovil tuto tradici
Václav Havel. Nepřišli (celkem očekávaně) komunističtí prezidenti. Nepřišel
ale (celkem neočekávaně) Václav Klaus. A to mě znervózňuje. Nepřišel jako
současně úřadující hlava našeho národa, aby vyjádřil ono vědomí historických
souvztažností (řečeno s trochou patosu: „...že království od Boha mu
propůjčené podle spravedlnosti svých otců spravovati a brániti bude..“).
Nepřišel, aby vyjádřil pokoru nám jako národu a našim kořenům. Nepřišel, aby
přijal zodpovědnost za harmonii (harmonizaci) politických dějů jím
spolurozhodovaných. Český národ má problém a jeho koncentrované pochopení
lze hledat právě v bližším pohledu na současného prezidenta.
Při vší úctě k naprosto heroickým
výkonům, úspěchy v hokeji a sportu vůbec (které náš národ tak prožívá) nám
chybějící sílu, chybějící vědomí historické souvztažnosti a z toho plynoucí
zdravé sebevědomí nevrátí. Je to o návratu ke kořenům (anglicky možná ještě
výstižněji řečeno - „back to the source ...“), tam je třeba
zapracovat, tam potřebujeme poléčit ...
P.S. Homeopaticky možná Veratrum
album nebo taky Sea Salt Winchelsea? Ale těch vrstev tam budeme
mít víc ...
4.
ledna 2008
Mléko z východu a české sýry
loňského podzimu
Přeji Vám vše dobré v roce 2008. A uvítám začátek nového roku úvahou
vracející se k podzimu minulého roku, kterýžto již lze nahlédnout s jistým
odstupem. Tento čas se mi ukázal být z pohledu homeopata zvláštní výskytem
jednoho neobvyklého symptomu, který jsem dříve v poradně neslýchal.
V některých případech nastávaly opakovaně intenzivní zažívací potíže,
intenzivní nauzea a diskvalifikující bolesti v horních partiích GIT (gastrointestinální
trakt), občas provázené docela zvýšenou teplotou a nechutenstvím. A pocitem,
jakoby žaludeční stěna nějak „okorala“, ztuhla, no prostě nepracovala jak
má. Obvykle takový akutní stav trval 2-3 dny, příznaky však kompletně
odezněly až za dalších 5-10 dní. Přinejmenším silně nepříjemné. A nastávalo
to pravidelně po požití sýrů, které tito lidé dřív nejen bez problémů
snášeli, ale někteří je měli vyloženě rádi na svém jídelníčku. A bylo to
v několika časových vlnách, od loňského léta do pozdního podzimu.
A pak to najednou proběhlo médii - že tu máme šířící se infekci
listerie v některých potravinách. A skutečně. Homeopatická
nozoda Listeria CH30 (kterou jsem do té doby ještě
nikdy nepoužil) úspěšně pomáhala tlumit a řešit zmiňované příznaky. Ale
uznejte. Představa, že každý sýr bude třeba „zakápnout“ homeopatikem, byť
skvěle fungujícím, to se nikomu příliš nezamlouvá.
Takže, co to tam (v mlékárně) s tím
mlékem dělají, že to vede k takovým trablům? Došlo mi, že problém bude
schovaný v surovinách, tedy v kvalitě mléka. A že v tom mléce bude zatraceně
nepříjemná kontaminace. Říkám si, jde hlavně o sýry co zrají, čili trvá to
nějakou dobu v biologicky příznivé teplotě. Takže to bude o baktériích.
Problém špatné hygieny - patrně. Ale taková síla? A takhle plošně? Mám sýry
rád. Už dlouho. Ale tady to vypadalo, že budeme mít my všichni milovníci
sýrů do budoucna smůlu. Zdravotní problémy byly prostě nepřehlédnutelné. A
silně diskvalifikující pro všední den. Po každém sýru 2 dny intenzivně
špatně a bez podání homeopatika ještě týdenní rekonvalescence, než se
všechno vrátí jakž takž do normálu.
A pak to najednou skončilo. I já jsem už pozapomněl. A vzpomněl si až
nedávno. V jednom ekonomickém článku rozebírajícím zemědělskou politiku
Česka v souvislostech Evropské Unie jsem nalezl vysvětlení. Moc mě
nepotěšilo. Poslechněte si ve zkratce tu historku. Tak naše kvalitní české
mléko putuje standardně do Německa, protože tam dávají víc (mají větší
dotace a tím mohou nabídnout vyšší výkupní ceny). No a české mlékárny zase
vozí mléko jako surovinu pro svoji výrobu „z východu“. A zdá se to jasné.
Levné mléko „z východu“ muselo být loňského podzimu „samá listerie“.
V současné době je věc asi vyřešena, protože žádné „sýrové“ symptomy se už
neobjevují. Předpokládám, že mlékárny zařadily do testů kvality (konečně) i
detekci oné potvůrky Listerie. A nebo změnily problematického dodavatele
(možná je teď „míň z východu“). Každopádně hotovo. Problém je pryč.
Mohl bych být spokojený a se mnou
spousta dalších milovníků dobrého sýra v naší zemi. Ale nějak nejsem.
Protože trvalo půl roku, než došlo k nápravě. A taky proto, že tady nešlo o
obyčejné hygienické pochybení, které se prostě může stát. Tady šlo o
systémovou chybu v regulační politice státu vůči zemědělským prvovýrobcům. A
tak mě loňská „listeriová“ kauza nutí k zamyšlení nad smysluplností našeho
českého versus unijního „globalizačního“ počínání a nad tím, jaká překvapení
nám takto nemoudrá globální ekonomika asi chystá napříště.
16.
prosince 2007
Existuje opravdu jen jedno
similimum ? Aneb o
podobnosti v homeopatii a taky o
tom, že nakonec není nad přímou
zkušenost
Na podzim 2007 proběhla na serveru
http://www.hpathy.com korespondenční diskuze o
tom, jestli existuje pro jednoho člověka pouze jediné homeopatické
similimum, tedy jeden lék v jednom čase nebo dokonce jeden lék na celý
život, čili zda člověk má jen jednu jedinou vrozenou homeopatickou
konstituci („Is there more than one similimum?“).
Sdělené názory sahají od striktně
kentiánských pozic (výhradně jeden lék v jednom čase), kdy např.
Massimo Mangialavori
tvrdí, že jeden lék v jednom čase pro něj znamená, že pacienta drží na
jednom léku až 2 roky děj se co děj a řeší s tímtéž lékem i jeho akutní
stavy (což si moc neumím představit že by fungovalo). Na druhé straně pak
zaznívají představy o mnoha vrstvách bloků, resp. nemoci, které se na sebe
vrší jak jde čas. A tedy pro každou vrstvu jeden (pokaždé jiný) homeopatický
lék a proč vlastně nekombinovat více léků v jednom čase, pokud to pomůže,
pokud to vede ke zlepšení zdravotního stavu.
I
Jeremy Sherr se vyjádřil a rozebírá své názory
podrobně v nedávno zveřejněném
interview. Jeremy Sherr, který je mi názorově
velmi blízký, říká, že jestliže „podobné se léčí podobným“, pak máme vlastně
jako homeopaté štěstí, protože léků podobných stavu nemoci je vždycky víc
než jeden. Některé jsou bližší (podobnější), na jiné (méně podobné) bude
pacient reagovat hůř nebo pomaleji, ale naštěstí většinou uzdravující reakce
přichází. Přichází proto, že dojde k rezonanci bloku nemoci a energie
homeopatického léku, i když půjde o rezonanci slabší.
Problémem homeopatické praxe je, jak určit co nejbližší/nejpodobnější
lék, aby reakce pacienta, jeho uzdravení, proběhlo co nejrychleji a co
nejdůkladněji (tedy natrvalo). Spousta tradičně vyškolených klasických
homeopatů nechce o kombinaci léků ani slyšet, bere to jako porušení
základních principů. Přitom ale už samotný Hahnemann byl velký
experimentátor a na rozdíl od Kenta (který skutečně striktně prosazoval
jeden lék v jednom čase) mu žádné pravidlo nebylo dost svaté. Copak by jinak
vyrobil taková homeopatika jako Hepar-sulfur (Hahnemannova originální
kombinace Sulphuru a Calcarea carbonica připravená speciálním
postupem) či Sulphur-iodatum, například? Z nové doby známe dobře
další terapeuticky velmi úspěšné kombinace původních léků: m.j.
Carcinosinum cum Cuprum (kombinace Carcinosinum 15T v potenci 5CH
a Cuprum metallicum 5CH). Řadu kombinovaných homeopatik nabízí
komerčně i slavná
klasická homeopatická lékárna Helios v Anglii.
Je tedy jen jedno similimum
pro pacienta v jednom čase? A jak se k tomu postavit v každodenní
homeopatické praxi? Jak hledat co nejlepší similimum? Obvyklou
cestou, jak praví teorie, je repertorizace a důkladný odběr případu.
Ale jak vidím praxi? Podle mé zkušenosti považuji za nejideálnější
postup, aby si praktikující homeopat prošel postupně co největší počet
provingů homeopatických léků, tedy aby si prožil kvalitu vibrací co nejvíce
léků „na svojí kůži“. Aby se s léky poznal v přímém kontaktu. Potom, při
využití schopnosti empatie (vcítění se) se mu bude čím dál častěji dařit při
odebírání případů napojit se přímo na vibrace konstituce, nemoci/bloku
pacienta, přímo pocítí, co pacient „vysílá“. A pak může ve své osobní
provingové zkušenosti vyhledat lék nejbližší vnímaným vibracím. To je mnohem
přesnější, než spolehnutí se na obvyklou zprostředkovanou verbalizaci přes
proving a repertorizaci.
Ale stačí taková zkušenostní znalost?
Říká se, že déle praktikující homeopat (5-10 let) předepisuje („vystačí si“)
v 90% případů s cca 70 – 100 homeopatickými léky, přičemž 30% případů
pokryje užitím cca 25 léků. To odkazuje na společné vibrační charakteristiky
velkého množství nemocí a zdravotních problémů v současné populaci. Proto je
také možné/reálně zvládnutelné po cca 5 letech praxe začít postupně stavět
na vlastních prožitcích provingů a verbální repertorizaci užívat jako
podpůrnou a inspirující strategii.
Za 5 let lze absolvovat okolo 60-80 provingů, za 10 let lze překročit
100-150 homeopatických provingů, což už je zkušenost dostatečně mocná pro
úspěšné praktikování. Zároveň vyzkoušení různých potencí léků při provingu
přinese posléze schopnost poznat a přímo určit i potenci léku, poznat řady
D, C a zejména LM, které jsou zcela odlišné ve své kvalitě energetického
působení.
Pak se
také spousta akademických disputací o tom, co je a není pravda přirozeně
ukončí. Homeopat prostě cítí, jakou silou je dobré, aby lék v konkrétním
případě působil. Homeopat prostě cítí jaký lék nebo jaká kombinace je
pacientovi nejbližší. Protože jakýkoliv sebelogičtější a elegantně
vybroušený brilantní úsudek dávající při přednášce na odiv vysokou
inteligenci toho kterého homeopata, bude nahrazen přímým prožitkem, přímým
vnímáním, o kterém již nemá smysl diskutovat, ale který je možné
bezprostředně (beze slov) sdílet.
6.
prosince
2007
Maestro Ayahuasquero a
léčivá síla icaros
Dnes místo molekul a jiných
složitostí západního poznání Vás zvu na výlet mezi amazonské šamany a jejich
písně icaros. Písně, pomocí kterých rozmlouvají s rostlinami a učí se od
nich, jak léčit neduhy lidského těla. Zvu Vás k poslechu původní ayahuaskové
icaros, která je nazpívána Juanem Floresem (učitel a léčitel) a jeho
skupinou Maestro Ayahuasquero.
Podívejte se na jejich videoklip
na YouTubea nechte se unášet atmosférou...
(pokud se vám klip nepřehrává plynule, zkuste
přímý odkaz na YouTube)
Úvodní představující titulky by
snad šlo přeložit následovně:
Stal jsem
se umělcem na hudbu rostlin.
Umím zazpívat rostlině píseň tak,
jak si přeju aby zněla.
Ale tato „icaro“ neboli píseň,
je věnována lidem.
Protože uvnitř icaros nejsou žádná
omezení,
takže se šíří prostorem
a lidé mohou cítit sílu rostlinné „icaro“.
Jsem uměleckým skladatelem „icaros“,
písní pro rostliny.
Rostlina ayahuasca mi dává sílu,
která mi umožňuje vytvářet vibrace „icaros“,
písní,
kterým říkáme „díkůvzdání rostlinám“.
Zpívá Vám skupina Maestro
Ayahuasquero, kterou tvoří:
Rostliny, které nás učí –
Inspirace
Juan Flores – vokály čili zpěv
Jim Sanders – obrazové efekty
André Clément - perkusse
Adam Hannibal – samply
Christian Dugas – bubny
Dustin Leader – kytara, fotografie
Benwah – klávesy
Don Benedictson – basy
Ayahuasková icaro končí šamanským
poselstvím, které by snad šlo z titulků přeložit takto:
Mám poselství pro celý
svět,
nejen pro lidi na západě,
ale pro planetu obecně,
a pro lidstvo,
protože jako lidé se musíme snažit žít v harmonii,
a neustále mít na mysli osvobození těla,
osvobození od nemocí,
a také osvobození od špatných duchů,
kteří mohou přijít a škodit lidským bytostem.
Proto říkám každému,
že je vždycky dobré,
myslet na světlo každého dne,
že slunce, jak mu říkáme,
„světlo světa“, svítí každý den na všechny lidí žijící na Zemi.
To je poselství celému světu.
Já jen říkám, že jsem studentem rostlin a dělím se se všemi ostatními o
své poznání.
Děkuji Vám.
Takže příjemný poslech. A nebojte
se pustit si icaro třeba třikrát za sebou. Ve shonu všedního dne chvíli
trvá, než se nám podaří přeladit nitro… A nezapomeňte – icaro léčí.
P.S. Pokud by bylo třeba,
více se lze o ayahuasce dočíst např.
ZDE
