Homeopatie náleží k nejjemnějším a zároveň nejhlubším formám terapeutického působení. Jde o více než 200 lety prověřenou léčebnou metodu, která na základě individuálního přístupu k pacientovi a s využitím zákona podobnosti (similia similibus curentur) léčí nemoci často současnou medicínou jen obtížně řešitelné. "Homeopatie vyléčí vyšší procento případů, než jakákoliv jiná léčba." - Mahatma Gandhi kontakt pro diskuzi:  homeodarius@gmail.com	postavení měsíce www.moonconnection.com sluneční aktivita   sluneční záření (X-rays)     geomagnetické pole   www.n3kl.org
Překladač s využitím technologie Google™    rozbalte kliknutím sem

1. září 2010

„Trans-differentiation phenomenon"

   Dnes o tom, že diferenciace kmenových buněk nemusí být až tak jednosměrná cesta. Neboli i plně diferencované savčí buňky se dají někdy přemluvit k tomu, aby se staly někým jiným. Což dále podporuje základní tvrzení homeopatie, že léčit se dá mnohem víc, než si (v klasické medicíně) myslíme.

Langerhansovy ostrůvky - histologický preparát

   Řeč bude dnes o buňkách pankreatu, konkrétně o alfa a beta buňkách Langerhansových ostrůvků. V Langerhansových ostrůvcích slinivky najdeme jednak známé beta buňky, které produkují inzulin a jednak (o něco méně známé) alfa buňky produkující glukagon.

   Že jsou tyto dva typy buněk spolu má celkem dobrý regulační důvod, protože zatímco produkcí inzulinu je snižována hladina cukru v krvi, tak glukagon má účinek právě opačný. Tolik obecná znalost. A co že je tady nového?

   Pozornost dnes obracím k článku v časopisu Nature z 22. dubna 2010, kde je na straně 1149 referováno o pozoruhodném zjištění ohledně vratnosti diferenciace už jednou diferencovaných buněk lidského pankreatu. Je to o tzv. transdiferenciačním jevu („trans-differentiation phenomenon“). Obecně se má za to, že savčí buňka kmenová během svého zrání postupně prochází hlubší a hlubší specializací, až v tom kterém orgánu vyrábí nebo reguluje právě to, co se od ní očekává a jiné věci už prostě nikdy dělat nemůže a nebude. Že ztratí schopnost a chuť naučit se cokoliv jiného. A tak že to platí po celou její existenci ukončenou ve správnou chvíli apoptózou.

beta buňky pankreatu vylučují inzulín

   Jinými slovy, jest obecně tvrzeno, že dediferenciace čili „odspecializování“ nebo „přespecializování“ buňky není u lidských (a obecně savčích) buněk možné. Něco jako „jednou červená navždy červená, protože pro modrou se narodili jiní“ (nemám zde prosím na mysli žádné politické analogie). Proto se také veškeré naděje a badatelské projekty ve standardní medicíně ohledně produkce náhradních lidských tkání upínají už dlouho ke kmenovým buňkám (tedy buňkám, kde žádná specializace ještě neproběhla a tak se takové buňky mohou v principu naučit „skoro všechno“).

peptidický hormon glukagon působí opačně než inzulín

   Zmíněný článek a k tomu ještě související komentář na str. 1132 nazvaný „Extreme makeover of pancreatic alpha-cells“ ( Zásadní přeměna alfa buněk slinivky) téhož čísla Nature dokládají, že toto dlouho plně uznávané paradigma (= nezpochybnitelné tvrzení čili axiom) embryonální a vývojové biologie nemusí až tak platit. (Ostatně na vědě je krásné právě to, že je vystavěna na pečlivě vybraných paradigmatech, ale zároveň s vědomím, že každé paradigma se jednoho dne nutně zřítí a pozbyde platnosti, aby udělalo místo novému paradigmatu).

model molekuly inzulínu

   A teď v kostce o co jde. Pokud se rozvine onemocnění diabetem prvního typu, je to důsledek téměř úplné ztráty beta-buněk pankreatu. Tedy žádná produkce inzulinu (těch několik pozůstalých beta-buněk už to nezachrání). Experimenty ve zmíněném článku Nature sledovaly, jestli dochází alespoň k částečné obnově a navýšení počtu těch několika málo zbylých beta buněk. Očekávalo se, že pokud, tak se tak bude dít buď zmnožením oněch pozůstalých beta-buněk nebo vytvořením nové populace beta-buněk z kmenových buněk slinivky. K velkému překvapení však experimenty prokázaly, že dochází sice ke zvyšování počtu beta-buněk, ale že tyto vznikají z již existujících alfa-buněk pankreatu jejich přeprogramováním na beta-buňky! Wow – tak to bylo nečekané a jaksi s rozpaky přijímané poznání – vzhledem k tomu jak se dnes široce prosazuje strategie kmenových buněk a přitom tady by se ukazovala úplně jiná cesta dopředu ....

pankreas schematicky

   Autoři i komentátoři pak uzavírají, že toto zjištění bude mít podstatný vliv na volbu budoucích strategií pro experimentální vývoj nových metod léčby diabetu I.

   Zakončím komentářem z pohledu alternativní medicíny, resp. samotné homeopatie. Homeopatie funguje na principu (opakovaného) vkládání stacionárních energetických polí a využívá principu rezonance těchto polí. Proto ostatně „podobné se léčí podobným“. Odsud pak v principu jakákoliv nemoc resp. diagnóza je homeopatií oslovitelná a principiálně léčitelná, pokud je dost času (chceme totiž, aby vložené energetické pole z homeopatika navodilo ve výsledku cílené orgánové a tkáňové změny – a to trvá dlouho). Klasickou medicínou je diabetes I považovaný za neléčitelnou poruchu a případné úspěchy homeopatie jsou tak odmítány s poukazem na principiální nemožnost takového úspěchu. Jsem rád, že dnes prezentovaný článek jasně ukazuje, že neexistuje nic jako „principiální nemožnost“ a že vskutku „léčit se dá mnohem víc, než si dnes myslíme“.

 

31. července 2010

Interview s Peterem Chappellem, spoluzakladatelem brněnské homeopatické školy ...

   Dnes jen stručný odkaz na studiové video-interview na serveru cestyksobe.cz, kde najdete povídání s hlavním porevolučním učitelem a spoluzakladatelem brněnské homeopatické školy a vůbec homeopatie v České republice, Peterem Chappellem. Víc o naší škole na stránkách poradny píšu ZDE.

   Video je ke shlédnutí ZDE. Připravte se na povídání tak na hodinu. Takže to chce udělat si klid a pohodlí, nalít si něco fajnově teplého nebo naopak oroseně studeného a nechat se unášet vyprávěním.

   Je to příjemnou formou sdělení spousty informací. Je to příjemnou formou vysvětlení a zodpovězení spousty otázek směřujících k podstatě a užití homeopatie jako velmi efektivní léčebné metody dneška. Vyprávění Petera se odvíjí od samotných kořenů anglické homeopatie v souvislosti s úřadujícím hlavním druidem Anglie těch let - Thomasem Maughanem - viz můj dovysvětlující článek v sekci Novinky na webu poradny ze dne 27. srpna 2008. Na těchto dávných kořenech staré Anglie pak vyrůstá i dnešní brněnská homeopatická škola. A na těchto kořenech stojí a staví i naše budějovická poradna Darius.

   Pozoruhodné jsou rozhodně i Peterovy aktivity pro homeopatickou léčbu AIDS v Africe nebo zavádění originální vibrační technologie pro moderní léčbu v 21. století. Takže ať se Vám dobře poslouchá!

 

15. července 2010

Novou tváří klinické genetiky se stává klinická genomika aneb léčit se dá mnohem víc než bychom čekali.

připravit DNA sekvenování to je piplačka - tedy spousta drobného pipetování

Dnes se chci podělit o několik myšlenek ze tří tématicky souvisejících článků letošního červnového čísla časopisu CELL (Cell, vol. 141, June 25, 2010). Ono žhavé téma snad dobře vystihuje název úvodníku k těmto článkům: “Retrotransposition and Structural Variation in the Human Genome” (čili Retrotranspozice a strukturní změny v lidském genomu) od prof. Lupskiho z Baylor College of Medicine v Texasu. A k tomu jsem si vzal, abych měl kompletní pohled,  na pomoc ještě jeden letošní Lupskiho shrnující článek (review), a to v Annual Review of Medicine (vol. 61, str. 437, 2010).

Jen pro připomínku souvislostí s mými předchozími příspěvky uvedenými zde na stránkách homeo poradny, náš lidský genom je víc než z poloviny tvořen retroviry a ještě jinými typy tzv. transpozonů, což jsou aktivní úseky genomu často virového původu, které se umí samostatně = autonomně pohybovat po našem genomu aniž jsme jim to jakkoliv dovolili. Takže náš genom je velmi velmi živý a dynamický. A to mnohem víc, než jsme si kdy mysleli nebo jak by nám možná bylo milé.

je to o pohybech čili dynamice našeho lidského genomu

 Takže všechny tři články z červnového CELLu pojednávají o novém dynamickém pohledu na náš lidský genom a o tom, co to má za následky pro klinickou praxi. Vlastně je to o tom, jak se přetváří obvyklá klinická genetika na nový obor klinické genomiky. S novými možnostmi a novým způsobem myšlení. A taky – díky souvislostem s prudce se rozvíjející epigenetikou – je to (mezi řádky viděno) o molekulárních mechanizmech vysvětlujících, proč může,  z pohledu tradiční klinické praxe zcela nečekaně, zafungovat alternativní medicína a zlepšit podstatně i velmi vážnou klinickou diagnózu, aniž by to byla pouhá „anecdotical essay“, což volně přeloženo je jako když se u nás v Čechách řekne „efekt placebo“.

Stručně tedy, proč jde o žhavé téma a co je nové? Ukázalo se, že humánní genetické (resp. genomické) choroby jsou onemocnění, která vznikají mnohem častěji následkem přestaveb velkých úseků na úrovni celého genomu, než mutacemi jednotlivých bazí DNA sekvence v konkrétních lokusech a sekvencích (jak bylo zvykem uvažovat v lékařské  genetice ještě na samém konci 20. století).

lidský genom pod fluorescenčním mikroskopem magicky září

Že mendelisticky dědičné choroby nejsou jedinými genetickým chorobami se předpokládalo už dávno, ale pouze jednolokusové mutace v sekvencích DNA byly experimentálně a diagnosticky široce přístupné a proto studované v detailu. To se podstatně změnilo až v posledních 5 letech, kdy se objevil nový repertoár experimentálních technik. Přibyly experimentální přístupy umožňující zobrazování změn mnohem větších celků genomu než jakým je obvyklý mendelistický lokus. Jsou to tzv. „high-throughput“ čili vysokoprodukční technologie DNA mikročipů, vysokoprodukční 454 sekvenování a techniky CGH (Comparative-Genomic-Hybridization).

Užitím těchto nových technik se nám začínají najednou zobrazovat s vysokou přesností dříve neviděné struktury mnohem větších úseků našeho genomu,  v novém rozmezí velikostí od jednoho tisíce (kilobáze) do několika milionů bazí (megabáze). Což je právě ten interval, který zůstával běžným molekulárně biologickým mikrotechnikám a cytologickým makrotechnikám konce 20. století nedostupný.

DNA mikročip

Jedná se o úseky genomu větší než pokrývá obvyklá analytická reakce PCR (maximálně několik tisíc bazí) nebo běžné DNA sekvenování na principu PCR (500 – 700 bazí), ale na druhé straně jsou to úseky mnohem menší než bylo původní cytologické měřítko zobrazované např. proužkováním chromozomů (s klinickým významem zejména G-bandingu). Výskyty chromosomálních přestaveb zobrazitelných užitím G-bandingu k pozorování pod fluorescenčním mikroskopem byly popsány víceméně pouze jako jednotlivé vzácně nalézané kuriózní klinické případy. Proč? Jednoduše proto, že tak rozsáhlé chromosomální přestavby málokdy zachovaly genom funkční (takže nositel takového genomu zemřel obvykle v raných stádiích vývoje).

Říkáme-li přestavby, pak máme na mysli transpozici neboli vyskakování celých úseků (o velikosti tisíc (1kb) až maximálně milióny bazí (Mb)) z jednoho místa našeho genomu úplně jinam na jiné místo. Při takovém poskakování může k lecčemus dojít. Např. ke zmnožování nebo taky zmizení těchto úseků – transpozonů nebo jejich částí (viz „Copy-Number Variation“, CNV). A navíc místo, odkud transpozony odejdou, po sobě neuklidí, zanechávají po sobě rušivé stopy v sekvencích – ale zase - díky tomu pak víme, že tam vůbec kdy byly.

tak takhle vypadá stroj na vysokoprodukční 454 sekvenování v reálu

Přestavby, které se v těchto rozměrech odehrávají v našem lidském genomu jak se záhy ukázalo, se odehrávají mnohem častěji, než jsme předpokládali. Jsou tisíc až deset-tisíckrát častější (!) než bodové mutace „obvyklých“ mendelistických genetických chorob (tzv. „Single-Nucleotide Variation“, SNV).

Co to znamená? Že mnohem podstatnější pro zdravé fungování našeho genomu, resp. pro riziko vzniku nemoci jsou změny vznikající v souvislosti s těmito samovolně vyskakujícími a znovu se vnořujícími mobilními kousky genomu – transpozony. To je mnohem větší riziko, než relativně vzácné chyby vznikající při kopírování sekvence bazí, jak bylo zvykem uvažovat dříve.

Jinými slovy, náš genom je zatížen mnohem víc tímto samovolným vyskakováním a znovuvstupováním transpozonů do genomu, než že by trpěl chybami při kopírování DNA sekvence. Nadto tyhle chyby v kopírované sekvenci umí genom celkem dobře opravit přes kontrolní procesy DNA repairu.

cytologický G-banding lidských chromosomů

Podstatné je ještě další zjištění. Že totiž takhle dynamicky žije náš genom nejen v haploidních buňkách pohlavních, jejichž genom bezprostředně spolutvoří nový genom našeho potomka, ale děje se tak i během života buněk somatických, tedy „obyčejných“ buněk našeho těla. A tady je připraven široký základ pro vznik geneticky (pardon genomicky) založených chorob v úplně novém pojetí a to včetně onkologických změn zatím studovaných zejména u plicních nádorů.

O jak nové myšlení jde? Dříve jsme byli zvyklí uvažovat, že je-li onemocnění založeno geneticky – rozuměj bodovou mutací, nemůžeme s tím současnou terapií příliš co dělat (léčit), krom konkrétní kompenzace metabolického deficitu pokud je to možné, nebo užitím včasné prenatální diagnostiky. To neplatí pro genomické choroby. Ony totiž tyhle nově dokumentované až překvapivě časté „mega“  přestavby (transpozice transpozonů) genomu souvisí = jsou tlumeny nebo obecně regulovány řadou epigenetických faktorů. Tak bylo zjištěno, že zamethylování úseku genomu vede k utlumení aktivity přestaveb a transpozic v tomto úseku obecně. A methylace, jak bylo též experimentálně ukázáno, ta reaguje „na kdeco“. Včetně nejrůznějších faktorů prostředí, od psychického stresu až po intoxikaci. Takže nově nalézané souvislosti genomických chorob jsou významněji otevřené terapeutické intervenci (přes cílené změny methylace cytosinu v DNA sekvencích genomu), než klasické mendelistické genové poruchy dané bodovými mutacemi.

náš genom schematicky uspořádaný do chromosomů

Všechno je to velmi individuální. (Stejně jako v alternativní medicíně, že). Tedy nalézáme velké rozdíly mezi lidmi. Ochota individuálního genomu konkrétního člověka podstupovat změny ve své architektuře se silně liší. A to přímo souvisí s pravděpodobností rozvoje klinických symptomů, tedy s výskytem nemoci. Jinými slovy, čím víc je náš genom ochotný umožňovat přestavby (čím víc transpozonům dovoluje methylační spektrum poskakovat), tím větší je celkem logicky i riziko, že při takových přestavbách nastane někde změna pokračující až k rozvoji nemoci.

methylovaná DNA - tak tady si transpozon nezaskáče

Dodnes ale neumíme odpovědět na základní otázku: jsou tyhle pohyblivé transpozony, mobilní elementy v našem genomu našemu genomu přátelské a symbioticky spolupracující nebo jsou to paraziti v tom smyslu, jak obvykle pojímáme (retro)viry v nás? Připomínám pro kontrast znovu – tihle nejrůznější velmi dynamicky fungující = poskakující šikulové tvoří víc než půlku našeho genomu!

Na závěr. Jaké konkrétní choroby že jsou ve hře, tedy alespoň podle toho mála co víme na samém počátku rozvoje nového oboru klinické genomiky? Venku je dnes na Česko opravdové vedro, celých 36⁰ C ve stínu, takže už jen stručně. Jsou tu přímé souvislosti s  komplexně založenými nemocemi jako je skupina autistických chorob, schizofrenie, epilepsie, Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba či vývojové poruchy plodu. Ale je toho tam ještě mnohem mnohem víc …

 

18. června 2010

Hrozíme se vysokých hladin sérového LDL cholesterolu, ale příliš nízké hodnoty nás mohou také dostat do problémů …

krystalky cholesterolu ve vodném prostředí

   Obvyklá zdravotní osvěta nám říká celkem rozšířený a široce akceptovaný názor, že dobré je mít nízké hladiny „špatného“ cholesterolu, což je typ LDL (Low-Density-Lipoprotein) a naopak pro pevné zdraví máme chtít co nejvíc onen „dobrý“ cholesterol, tedy HDL (High-Density-Lipoprotein). A při zjištěných vyšších hodnotách krevního LDL cholesterolu je nám doporučováno bez dalších komentářů, že bychom měli podstatně revidovat množství a  skladbu stravy a vůbec životní styl, přidat pohyb atd.,  protože cílem je jednoduše tam mít LDL co nejmíň, blíže viz zde a zde.

   Poslední dobou (asi od roku 2000) se ale ukazuje se, že bychom se měli ptát, jak moc nízká hladina LDL je pro nás ještě dobrá a jestli při hladinách ještě nižších než dobrých  (pod cca 250mg/dL) se už nemůžeme dostat do problémů.

vzorec cholesterolu

   Nejprve jen pro rychlé připomenutí - co je cholesterol. Je to steroid hrající významnou funkci v regulaci hustoty a pohyblivosti (fluidity) a selektivní průchodnosti (permeability) buněčných membrán. Takže zásadní stavební prvek našeho těla. Obecně uznávaný klinický význam mají zvýšené hladiny LDL cholesterolu (hypercholesterolemie). Tady je přímá souvislost s rizikem kardiovaskulárních chorob zejména přes tvorbu cévních depozit a rozvoj arterosklerózy. A to je přijímáno víceméně bez diskuzí.  Snad jen poznámka mimochodem o tom, že škodlivost LDL je celkem jasně doložená, ale mnohem méně už je experimentálně prokázaná užitečnost HDL při snižování rizik výskytu kardiovaskulárních chorob.

arteroskleróza ve schématu (kliknutím zvětšit)

   O vysokém LDL toho bylo sepsáno spousta, ale až do nedávné doby zůstávají víceméně bez povšimnutí klinické projevy nízkých hladin sérového LDL cholesterolu. A že to není dobře, o tom je dnešní příspěvek.

   Ukázalo se totiž, že příliš nízké hladiny sérového LDL cholesterolu redukují lipidovou viskozitu na membránách  nervových synapsí, čehož následkem je narušení správné funkce serotoninových receptorů a tím narušení přenosu serotoninu. To má následky ve výkyvech našich nálad nebo třeba v tom jak se nám spí. A také nám to přináší nepříjemné stavy podrážděnosti. A nadprahová podrážděnost, to je agrese. A najednou máme před sebou molekulární založení impulsivního a agresivního chování. Prostě příliš málo LDL cholesterolu v krvi se spojuje s agresivním chováním. A čím méně LDL, tím větší agresivita se rozvine.

funkce dopaminu a serotoninu (kliknutím zvětšit)

   A co je v této oblasti dnes nového? U pacientů s bipolární poruchou (= manio-depresivní stavy) existuje obecně poměrně vysoké riziko násilného chování během rozvoje této nemoci, aniž by bylo možné předpovídat nástup takových epizod a připravit se na ně. Proto nedávno dr. Abenavoli z Itálie zveřejnil možnost využít vztahu nízkého (LDL) cholesterolu v krvi a výskytu agresivního chování. Nízká hladina sérového LDL cholesterolu čili stav hypocholesterolemie byla doložena jako biologická predispozice agresivního chování a proto může pro klinické účely sloužit zároveň jako indikační marker zvýšeného rizika agresivní reakce a impulsivního chování pacienta , blíže viz únorový článek v Medical Hypotheses (2010), 74, 205.

   Svoji roli sehrává i genetická dispozice. Tzv. hypobetalipoproteinemie je projevem mutace v genu ApoB (apolipoprotein B) a má silnou koincidenci s výskytem tradice násilného chování v některých rodech, blíže viz Molecular Psychiatry (2007) 12, 258. Otázkou zůstává, nakolik by bylo možno sklony k násilí založené dědičně nízkými hladinami LDL v krvi v těchto případech kompenzovat cílenou dietou.

schéma LDL - hydrofobní střed a hydrofilní okraje

   Pro dokreslení, v minulém roce byla zveřejněna evoluční studie, která říká, že nízké hladiny LDL cholesterolu souvisí s něčím, co máme ve své zkušenostní paměti všichni. Ten prastarý sebezáchovný instinkt, který je  aktivován dlouhodobým hladověním (= snižuje se při něm krevní LDL). A který je dnes často aktivován např. nerozumnou redukční dietou. Taktéž i nevhodnou medikací cílenou na maximální snížení hodnot krevního LDL ve snaze být co nejzdravější (hypolipidemika). Podstatou tohoto dávného vzorce chování je naplnění esenciální potřeby zabezpečit potravu lovem a bezpečí přímým bojem. V jádru tohoto chování, má-li být úspěšné, je pak nezbytně „zapnutá“ schopnost rychlé  impulsivní reakce a celkově agresivního vystupování vůči okolnímu prostředí,  blíže viz článek v
Progress in Neuro-Psychopharmacology and Biological Psychiatry (2009), 33, 391.

   Co dodat na závěr? Třeba to, že co bylo kdysi užitečné, se už dnes nemusí „společensky“ hodit. Nebo snad přeci jen? Nízké hladiny LDL jako výhoda v konkurenčním prostředí? To by mohlo vysvětlit, proč je hubnutí tak „trendy“.

 

25. května 2010

Je šance, že konečně přestane být očkování u nás povinné? Aneb očkovací kalendář pod palbou …

   Očkování a alergie. Očkování a astma. Očkování a autoimunitní choroby. Očkování a diabetes. Očkování a roztroušená skleróza. Očkování a syndrom náhlého úmrtí kojenců. Očkování a autismus (v extrémních případech). Je tu kauzalita nebo není? Jsou tu rizika (jak uznávají na západ od našich hranic) nebo tady problém prostě není (což tvrdí autority v ČR). Jsme u nás doma chytřejší, než zbytek rozvinutého euroamerického regionu? Nebo je to skrývaný pozůstatek totalitního myšlení, který úspěšně přežívá, protože problém je uměle udržován jako složitý a tudíž otevřený manipulaci s pacientem?

   Aniž bych se snažil přímo odpovídat nebo vyjadřovat svůj názor, dovolím si dnes vypsat základní myšlenky z článku časopisu Respekt (č.16, roč. XXI, str.48) s názvem: „Vzpoura proti očkování“.  Ne každý, koho téma zajímá nebo koho se dotýká, čte Respekt. Takže by  tento stručný „forward“ mohl být k širšímu užitku. A takto vážné téma si to bezesporu zaslouží.

   V úvodu článku popsaný příběh maminky žádající oddálení termínu očkování proti TBC (v ČR obvykle 4. den po porodu) a následně zažívaná arogance lékařů dobře vystihuje současnou situaci s očkováním v naší zemi. Očkování dětí proti deseti nemocem je v Česku na rozdíl od většiny západních zemí ze zákona povinné. Pro příklad se podívejme hend přes hranice k naším sousedům. V Německu je očkovací kalendář doporučený, ale ne povinný. Existují tu hned dvě společnosti lékařů s kritickým postojem k očkování, kteří o sobě dávají hlasitě vědět. Němečtí lékaři mají k očkování ještě mnohem kritičtější postoj, než pacienti. A to na základě seriózního zvažování rizika nákazy, zdravotních rizik průběhu nemoci a rizik očkování.

   Právě očkování proti TBC tzv. BCG vakcínou je u nás odmítáno maminkami nejčastěji. Proč? Je to totiž už čtvrtý den po porodu a imunitní systém nemá ani zdaleka ukončený vývoj. Vyhláška MZ, která stanovuje očkovací kalendář, ukládá povinnost naočkovat dítě do šestého týdne, Metodický pokyn odborné společnosti dětských lékařů jde ještě dál – doporučuje očkovat již v porodnici. Tolik obecní pediatři. Kupodivu ale není česká odborná lékařská obec v názorech zdaleka jednotná. Odborníci na tuberkulózu považují tak časné  TBC očkováni za špatné. Někteří by očkovali později a jiní vůbec (v ČR onemocní totiž jen 8 lidí na 100 tisíc). A to jsou názory odborných lékařů, prosím. V jejich názorech se objevuje čím dál častěji tvrzení, že „…negativa očkování proti tuberkulóze převyšují pozitiva …“. A dále – „ … pokud jde o počet evidovaných komplikací, je BCG vakcína mezi všemi léčivými přípravky bezkonkurenčně nejhorší ...“.

   Komplikací po podání BCG vakcíny razantně přibylo okolo roku 2000, kdy se začala používat nová vakcína. Roli tu může hrát vyšší koncentrace zárodků v nové vakcíně. U starší vakcíny bylo komplikací méně, ale byly vážnější (např. způsobovaly kostní zánět). Dnes se stává frekvence výskytu tzv. post-vakcinačního syndromu (což je komplex příznaků rozvíjejících se po očkování) alarmující.

   Šéf dohledu nad tuberkulózou v ČR navrhuje ukončit plošné očkování a chránit jen děti přímo TBC ohrožené (zejména děti cizinců). Podobný názor má i hlavní hygienik ČR, který dětský očkovací kalendář tvoří. To je docela překvapivé, že?! A proč z něj nehodlá přesto všechno očkování proti TBC vyškrtnout? „ … Plicní kapacity lobují za to, aby se očkování nezrušilo…“. Maximálně jsou ochotni diskutovat o posunutí do pozdějšího věku dítěte. Prý proto, že si hodlají „zajistit práci“. A hlavní hygienik si nechce vlivnou lékařskou lobby rozhněvat. Tak to je vskutku argument.

   A teď k dalšímu popisu rizik očkování, protože rizika tu jsou a doložená odbornými studiemi. Očkování totiž stimuluje imunitní systém dítěte jinak, než by to udělala infekce přirozenou cestou a to může „imunitní systém podstatně rozhodit“. Několik studií potvrdilo vyšší výskyt astmatu, atopických exémů a alergií u očkovaných dětí oproti neočkované kontrole ve sledovaném souboru. Vakcinace může přispět ke vzniku revmatických onemocnění, cukrovky a roztroušené sklerózy A jak jsem psal v úvodu, ve vzácných případech je tu kauzalita (tedy příčinný vztah) s rozvojem autismu.

   Přes tato objektivně doložená fakta čeká „odpírače“ očkování u nás přímý a velmi neférový střet se státní mašinérií. Ve hře jsou finanční pokuty od místně příslušné hygienické stanice, ale i nepříjemná pozornost sociálního odboru, odkud se lze dočkat i trestního oznámení pro zanedbávání povinné péče a zavedení „dohledového režimu“.

   Diskuze o očkovacím kalendáři a post-vakcinačním syndromu se v naší zemi vleče. Jenže maminky mají problém tady a teď.

   Takže, kde lze čerpat informace a kde lze čerpat podporu v boji s autoritativní státní mašinérií? Jednak v ČR funguje sdružení pacientů s kritickým přístupem k očkování – ROZALIO, kde lze čerpat informace, podporu a rady jak na to. A jednak obecněji, máme tu Ligu lidských práv, která se zabývá i právy pacientů. Tady lze hledat pomoc a rady zejména pokud situace spěje k soudnímu projednávání. Např.  na pražském městském soudu už teď leží několik podaných žalob rodičů, kteří se nesmířili s pokutou od hygieny za odpírání očkování. K Ústavnímu soudu pak bylo podáno dovolání proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který označil povinné očkování v ČR za správné. Diktát povinného očkování je navíc v přímém rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, kterou ČR ratifikovalo. Spory tohoto typu mohou pokračovat až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kde náš stát a jeho administrativa poměrně často prohrávají spory s občany.

 

19. dubna 2010

Učili jsme se, že všude okolo nás je to samá bakterie a že na to je třeba dávat pozor, ale přitom virů je tam mnohem víc …

obří virus MIMIVIRUS je větší než některé bakterie

   V dnešním vstupu ještě rozvinu předchozí téma. Téma virů. Minule v nás, dnes okolo nás. Myslím, že je dobré zmodernizovat naše obecně podceňující představy o těchto nejjednodušších formách života, které dokonce někteří ani za samostatné životní formy nepovažují. Protože prý bez hostitelské buňky „nejsou nic“.

   Standardní představa je, že viry jsou něco jako chytré nebezpečné parazitní genetické „stroje“, jejichž jedinou náplní je napadat buňky hostitele, zneužít jejich metabolizmus, namnožit se a startovat na další buňky. A tak pořád dokola. „Vraždící“ reputaci jsme přisuzovali virům celkem po zásluze vzhledem k tomu, jaké pohromy nám v minulosti přivodily. Takže jsme měli představu, že je třeba tyto parazity mít v hledáčku, dávat na ně pozor, dodržovat hygienu a vůbec … držet si je co nejdál „od těla“. To byl obraz přežívající do konce 80. let.

blecha Xenopsylla cheopis přináší černou smrt

   Už minule jsem psal, že virů, resp. jejich zbytků máme plný genom, takže s tím „držením od těla“ to asi jen tak nepůjde. A dnes bych k tomu chtěl přidat další fakt. A to že i s viry v našem životním prostředí je to poněkud jinak, než jsme zvyklí uvažovat. Hezky je to shnuto už v poněkud starším článku časopisu New Scientist z 27. srpna 2008.

   V 90. letech minulého století začal výzkum tzv. virosféry, tedy průzkum, kde všude a jaké můžeme najít v našem životním prostředí viry. A to nastartovalo sérii překvapení, která v různé podobě pokračují dodnes. Už při tom nejjednodušším bádání, tj. počítání kolik že je kde v jakém prostředí virů, začala vyskakovat čísla, která nikdo nečekal. Např. v 1 mililitru vody z Barentsova moře se napočítalo 60 tisíc virových částic. Ale třeba v německém jezeře Plussee už to bylo 254 milionů!

virosféra - kliknutím zvětšit

jestlipak má některé Vibrio v této hromadě smrtící bakteriofág

   Takže už tyhle jednoduché experimenty ukázaly, že viry máme okolo sebe v množství

   10-milionkrát vyšším než jsme předpokládali! Prostě viry najdeme všude a skoro vždycky je jich tam opravdu hodně. Stručně řečeno. Najdeme je v horkých pramenech, na poušti, ale i ve skalních masivech v hloubce 2 km – což zvedá obočí údivem … tady všude tedy nacházíme v obrovské koncentraci genetické formy schopné infekce …

   Dlouho jsme si mysleli, že je okolo nás nejvíc těch malých jednobuněčných bakterií. To zůstává pravdou. ALE – viry krom spousty jiného běžně napadají i bakterie, to jsou bakteriofágy. A tak zjišťujeme, že na naší planetě se nachází v nejvyšším počtu jako životní forma právě bakteriofág jako virus v bakterii.  

mamavirus a jeho virofág v elektronovém mikroskopu

   Celkem jednoduše domyslíme, co se nám to otevírá za nepoznaný svět, když řekneme, že i v planktonu světových oceánů bylo nalezeno mnoho a mnoho nových virů a fágů (známe fytoplankton, zooplankton i bakteriplankton). Z čehož plyne, že nejen přímou infekcí našich těl, ale i masivním ovlivněním globálního klimatu přes aktuální fyziologický stav mořského planktonu nám viry řídí všední den mnohem víc než tušíme.

   A kalkulace jdou dál a ukazují, že co se týče rozmanitosti, měli bychom se připravit na to, že okolo nás bude tak něco okolo 100 milionů typů virů (což jde jaksi mimo naše běžné představy). 21. století začíná érou genomových projektů (tam jde o sekvenování jednoho genomu jednoho vybraného organizmu), ale začínají i první tzv. metagenomové projekty, které zkoumají a sekvenují veškeré DNA a RNA sekvence „ze všeho živého v jednom místě“ jako je např. vzorek mořské vody z hloubky 2000 m pod hladinou nebo voda horkých pramenů nebo led v hloubkách polárního ledovce nebo – třeba v městské kanalizaci či chladících věžích průmyslových provozů. Blíže o tom, o co jde v metagenomice – viz ZDE.

obří virus MIMIVIRUS

   Tyto expedice nahánějící kreativně viry snad úplně všude, kde vás napadne, přinášejí nová a nová zjištění. Tak třeba že viry volně se pohybující v prostředí mají nejroztodivnější tvary kapsidy (což je jejich ochranný bílkovinný obal), které jsme před tím vůbec neznali jako  třeba lahvovité nebo ty s ocásky na obou koncích nebo ty kapkovité atd. A s jejich velikostí – to jsou taky novoty. Největší virus byl nazván mimivirus a ten bohatě přerostl velikostí běžné bakterie. Mimochodem právě obr mimivirus byl nalezen v chladících věžích. A tenhle obří mimivirus dokáže infikovat ještě jakýsi jiný malý virus a „potencovat ho tak k nebývalým výkonům“, to je tedy tzv. virofág, blíže viz článek v časopisu Nature ze 4. září 2008. A virologové dodávají: soudíme, že ještě nemáme ani tušení co všechno za virové „podivnosti“ tam venku je.

obří mimivirus najdeme v chladících věžích

   Zatím jsme osekvenovali na planetě něco kolo 1000 virových genomů. A když k tomu přidáme výsledky metagenomových sekvenačních  projektů cílených na získávání všech virových sekvencí z konkrétního vzorku životního prostředí, pak dostáváme další  překvapení. Poznáváme stovky a stovky nových virových genů, které nemají žádnou podobnost s čímkoliv co známe a máme dosud v našich sekvenčních databázích. Je fascinující, že odhadem u celých 80% virových genů nemáme ani tušení o jejich funkci. Prostě vůbec nevíme, k čemu jsou. K čemu je ty viry mohou používat = potřebovat? A že v tom bude zahrnuto i zdravotní riziko pro člověka, to si můžeme být jisti.

   Uvedu příklady už prokázané experimentálně.

vibrio cholerae

   U onemocnění záškrtem diphteria navozeném  bakterií Corynebacterium diphteriae jsou napadeny sliznice hrdla a hlavní škodu páchá bakterií produkovaný polypeptidický jed difteritoxin. Ale to není přesné! Tenhle smrtící toxin ve skutečnosti neprodukuje samotná bakterie, ale její bakteriofág, který ji nainfikoval. Samotná bakterie je prosím pěkně neškodná, protože sama ničivý toxin vyrábět neumí  …

   Nebo epidemie cholery a související bakterie Vibrio cholerae. Smrtící bakterie, která napadá sliznice tenkého střeva? Ne, vždyť se dodnes neškodně vyskytuje v hojném počtu v moři v pobřežních vodách Francie, například! Smrtící se stává až po napadení jedním konkrétním bakteriofágem, který je tím kdo umí vyrábět cholera toxin, který pak totálně doničí epiteliální výstelku tenkého střeva a navodí ony hrozivé průjmy. Teprve tenhle virový parazit udělá z Vibria život ohrožující bakterii.

virofág jako malý virus napadá velké viry

   Podobná situace se ukázala u dalších bakteriálních chorob jako botulizmu a botuli toxinu produkovaného fágem hostitelské bakterie Clostridium botulinum. Bakteriofág byl příčinou dýmnějového moru napadajícího lymfatické cesty. A teď prosím sledujme tu morovou kaskádu: z hlodavce musí přeskočit blecha Xenopsylla cheopis na člověka, pak blecha kousne a při tom z trávicího ústrojí vyzvrací i trochu natrávené krevní sraženiny z předchozího hostitele – hlodavce infikovaného pověstnou bakterií Yersinia pestis. Ale teprve pokud je tahle bakterie „nemocná“, tedy pokud má v sobě bakteriofág, tak teprve pak se rozvinou klinické příznaky moru. Takže pokud se budeme ptát, proč přicházely ony děsivé morové rány, pak se vlastně ptáme, kde se vzal a proč právě v tu kterou dobu onen bakteriofág – no a to zatím opravdu netušíme.

virofág ještě jednou

   Dalším příkladem může být nekrotizující fascitida, což je napadení „masožravou“ bakterií („flesh-eating bacteria“) . Za produkci toxinu rozkládajícího pojivovou a svalovou tkáň je tady opět zodpovědný konkrétní bakteriofág. Bakterie bez fága prostě „lidské maso nežere“.

   Co závěrem? Ve všech těchto případech infekčních bakteriálních onemocnění je ve skutečnosti na vině bakteriofág čili virus napadající bakterii. Samotná „zdravá“ bakterie zůstává nevinná (krom toho, že bakteriofága hostí a přepravuje). A ve světle těchto nových informací je třeba zvažovat a domýšlet konkrétní terapie a léčebné postupy. Lze očekávat, že v budoucnu bude infekční medicína mnohem víc o virech než o bakteriích.

 

13. března 2010

Nájezdníci nebo nájemníci? Každopádně skoro vůbec nevíme, co dělají. Krom toho, že nám posouvají paradigma celé biologie a medicíny.

jsme překvapeni co to máme v našem genomu

   Dnes k tomu, co si nosíme v jedné z našich lidských informačních databank. Teď myslím té digitální. Počítače to mají 0-1, čili „žijí“ binárně, kdežto my lidi a vůbec vše živé, aspoň tedy ty formy, které dnes známe, to mají A-T-C-G, čili ternálně. Písmena čtyř bazí DNA jako forma digitálního zápisu informace v našem genomu. 

   Už jsme si zvykli, zejména po rozšíření GMO (geneticky modifikovaných) zemědělských plodin do produkční zemědělské praxe,  uvažovat o genech jako funkčních jednotkách organizmů. Už tak nějak všichni víme, že tam jsou ty geny i bez GMO, byť naše představa o tom co geny skutečně jsou, se může dost lišit. Při hlubším zamyšlení snadno pochopíme ještě nutnost regulačních elementů genů (promotory, enhancery), prostě potřebu něčeho, co ony geny musí správně a vyladěně vypínat a zapínat. A předpokládali jsme, že o tom to tak nějak celé bude. Ta architektura lidského genomu.  Jenže technologie sekvenování obrovsky poskočila a dnes není problém koupit si osekvenování genomu celých organizmů pro vlastní potřebu. Ve světových veřejně přístupných databázích (např. GenBank) se množí počty osekvenovaných genomů takřka denně (nejvíc mikroorganizmy). A začíná se ukazovat něco úplně jiného.

kousky našeho genomu když se podíváme hodně zblízka

   Možná není náš genom jen šikovně poskládaná sestava užitečných genů a jejich regulátorů určených k výrobě něčeho spotřebně provozně užitečného (proteiny - ty pro výstavbu a provoz = metabolizmus a pak - dnes se nesmí zapomenout na veliký svět RNA – ten je o molekulární  komunikaci – mimochodem, poslední dobou se ukázalo že ony komunikační RNA jsou mnohem podstatnější než jsme tušili a řídí nám kdeco – viz např. před časem objevený svět krátkých „micro“ = miRNA s přímým vlivem na řadu patofyziologických stavů našeho organizmu, ale o tom někdy jindy).

   Ona spotřebně používaná část našeho genomu - tedy ony geny -  to je pořád jaksi v rámci zaběhnutých představ. Mohli bychom říct, zapadá do současného paradigmatu molekulární biologie a medicíny. Ale pak tu máme cosi, o čem chci mluvit dnes, cosi, co toto zaběhnuté paradigma porušuje, překračuje, nabourává a přivolává na nás zase myšlenkovou revoluci. Onen posun paradigmatu („paradigm shift“), ztráta (zdánlivých) jistot našich představ o tom, jak funguje svět v nás a okolo nás.

odpadní čili junk DNA

   Když byl dokončeno sekvenování lidského genomu v prosinci roku 2000, nastalo velké překvapení, jak malou část genomu tvoří ony spotřebně užitečné prvky = geny. Zbytku genomu se poměrně dost hloupě tehdy říkalo „junk“ DNA, čili odpadní DNA, popelnice, smetiště. Ale podle takové logiky by náš genom byl většinově jakýsi podivný „smeťák“, jen  s občasnou plochou zeleně. Něco jako oázy na Sahaře. To by mimochodem svědčilo o obrovské degeneraci našeho genomu, o tom, že jsme bývali kdysi na tom mnohem líp než dnes (jako Sahara)?! 

   Po 10 letech dalšího sekvenování a badatelské práce se spoustou dalších celých genomů pořád nevíme zdaleka všechno o tom, co v té „junk“ DNA je. Ale už jen to málo, co jsme stačili zjistit, ohrožuje naše dosavadní, přiznejme si rovnou, že dost mechanistické a naivní, představy o fungování lidského těla na molekulární úrovni. Ukázalo se totiž, že velké množství této zdánlivě odpadní DNA tvoří viry! Máme v sobě spoustu usídlených (perzistujících) virů, kterým se podařilo integrovat se nám v předchozích tisíciletích do genomu. Většina těchto virů je uspaná. Naštěstí. Spousta těchto virů je rozbitá a v kouscích, kterým něco chybí. Vypadají jako vraky tanků na bojišti po bitvě. Stopy starých událostí? Stopy starých epidemií?  Každopádně jde o dost podstatné zjištění. A hned záhy vyslovíme zásadní otázku. Jak moc „pevně“ jsou tyto viry uspané? Jak moc se dá na tomhle vrakovišti sestavit znovu něco fungujícího? Čili jak moc velké nebezpečí pro naše zdraví nám z tohoto vrakoviště dnes aktuálně hrozí? Upřímně – nevíme. I když jsou tu jisté signály …

a to je on - retrovirus

   Naprostá většina těchto endogenních virů jsou tzv. retroviry.  Co víme o retrovirech? Ukázalo se, že přibližně 8% lidského genomu tvoří tyhle endogenní retroviry, tzv. HERV (human endogenous retroviruses) ve víceméně funkční byť uspané formě. Pokud k tomu přičteme i tu spoustu vraků, fragmentů a úlomků – čili ono „smetiště“, pak tenhle retrovirion představuje celou polovinu našeho lidského genomu! 

   Víc zatím víme klinicky o těch vnějších retrovirech. Ty venkovní (exogenní) jsou ty, které k nám přicházejí jako infekce zvenčí. Víme o retroviru navozujícímu jednu z forem leukémie (HTLV-I a HTLV-II). A pak jsou tu neblahé retroviry HIV-1 a HIV-2 produkující AIDS.

   Co víme o těch endogenních retrovirech? Předně je třeba učinit uklidňující poznámku. Nejsme v tom sami – s těmi retroviry v genomu. Chytli to a mají to „všichni“. Nižší organizmy, zvířata i kytky – tam jsou to tzv. pararetroviry, ale to asi není podstatné. A všichni tu pořád existují. Takže to není akutní život ohrožující stav, ale chronický stav – vzato klinicky. Není tedy třeba bát se ohrožení základních životních funkcí. Je třeba ale uvažovat o chronickém stavu. O tom, jestli toto nějak něco znamená. Jestli je tu nějaký prostor pro terapeutickou aktivitu. Jestli je to vůbec stav k terapii. Nebo o co tu vlastně vůbec jde? Kdybychom tyhle HERV neměli v genomu, byli bychom úplně zdraví nebo bychom byli úplně „někdo jiný“? Nebo to bez nich naopak nejde?

zvenčí útočící exogenní retrovirus vypadá dost výhružně (je to ovšem jen naše modelová představa)

   To je dobrá otázka. Tedy ještě jednou. O co tu vlastně vůbec jde? A dostáváme se k onomu posunu zavedeného uvažování. K potřebě posunout naše stávající paradigma.

   Nové paradigma totiž říká, že tyto vnitřní endogenní retroviry jsou možná podstatným konstruktivním evolučním (vývojovým) prvkem, spolupracují s námi, že jsou to molekulární symbionti. Zavádí  provokující nový termín „viroluce“. Odvážný pionýr těchto myšlenek, prof. Ryan z Shefieldu, napsal nedávno úvodní knihu „VIROLUCE“ – viz ZDE, což je dobré byť silně provokující čtení. Ale je to všechno na samém začátku. Takže, jak už to bývá, spousta odborně vytrénovaných lidí se takové představě zásadně brání. Taková představa totiž mění logiku celé biologie a medicíny. Např.  evoluce vůbec nemusí vždycky běžet od primitivních forem ke složitějším počínaje onou polívkou („primordial soup“). Zdá se, že endogenní retroviry nabízejí mechanizmus, kterým se dá v evoluci, tedy ve vývoji i „couvat“. Jinak řečeno, že mohou z pokročilých forem vznikat formy primitivní, a to navíc nikoliv v jednoduchých bifurkačních stromech, ale ve fylogenetických sítích.

retrovirus leukémie

Je třeba poznamenat, že endoretrovirion (retrovirosféra = společenství všech retrovirů v genomu – mimochodem jsou jich tam celé rodiny a příbuzenské klany) a působení retroagentů („retroid agents“)  v našem genomu není vůči našim „lidským“ zájmům záležitost černobílá.

   Může to být užitečná záležitost: začalo se mluvit o případech tzv. „agresivní symbiózy“, např. se ukazuje, že některé endogenizované retroviry brání ve vstupu exogenním „kolegům“ a chrání nás tak vlastně před vnější infekcí. (Že by tady někde bylo třeba hledat podstatu několikaprocentní rezistence v populaci vůči HIV infekci?). Některé retroviry jsou v našem genomu aktivní, přidaly se k „užitečné domácí spotřební produkci“.Příkladem může být exprese genu pro syncytin v placentě. Mimochodem retroviry jsou hodně aktivní v reprodukčním cyklu člověka – že by si chtěly „pohlídat“ svůj postup do další generace? Retrovirální aktivitu (genovou expresi) lze ale zaznamenat v celé řadě jak běžných tak i patofyziologicky zatížených tkáních našeho těla. Co tam dělají dnes nevíme.

   To co se nám asi bude líbit míň, je souvislost HERV s autoimunitními chorobami (molekulární mimikry), s rozvojem diabetu I.typu (má autoimunitní prvky), s rozvojem lupénky (opět má autoimunitní prvky), s rozvojem roztroušené sklerózy (a zase je ve hře autoimunitní porucha). Ve větším detailu lze načíst problém v Journal of The Royal Society of Medicine, v sérii článků ZDE.

jak že to ty retroviry dělají

   Jen pro doplnění, HERV souvisí s rozvojem některých typů rakoviny jako je kožní melanom,  karcinom prostaty nebo leukémie.

   Závěrem poslední věc.  Spousta těchto retrovirových elementů v našem genomu je uspána reaktivním epigenetickým mechanizmem, často methylací cytosinu v daném úseku genomu. Poměrně lehce lze vybraný úsek genomu cíleně demethylovat = aktivovat nebo chcete-li „odjistit“ spoustou vnějších faktorů. Na prvním místě je stres, infekce a jedy z prostředí a potravy.

   A hned tu máme prostor pro širokou škálu terapeutických úvah. O příčinách našich nemocí. O tom proč zrovna tady a teď a proč my.  Je v tom spousta detailů. Ale to není na tomto místě důležité. Důležité je alespoň rámcově o tom vědět. O těch retrovirech v nás. A alespoň rámcově chápat, že některé metody a terapeutické postupy alternativní medicíny mohou fungovat právě těmito výše popsanými cestami, tedy rychlým „odjišťováním“ nebo naopak „uspáváním“ našich retrovirových nájezdníků/nájemníků.

 

Archiv novinek:

nejstarší		od spuštění stránek do 21. června 2006
		od 21. června 2006 do 14. listopadu 2006
		od 14. listopadu 2006 do 22. března 2007
		od 30. března 2007 do 23. července 2007
		od 4. srpna 2007 do 11. listopadu 2007
		od 6. prosince 2007 do 14. listopadu 2008
nejnovější		od 18. ledna 2009 do 4. února 2010